My two Brothers

Nejsem ničím majetkem

Když jsem o přestávce vyrazila na školní dvůr zahlédla jsem hlouček studentů, kteří něco pokřikovali a křičeli. „Nemyslím, že bys tam měla chodit Riley. Víš necháme je ať si to vyřeší sami, co ty na to?" řekl Cameron a strhl můj pohled z rozjásaného hloučku. Chytil mě za ruku a zaklel. „Riley, jak to že ti svítí oči! V takovém stavu tam rozhodně nepůjdeš. Co se to s tebou zase děje?! Pane bože, že já vůbec souhlasil, že já budu ten co tě pohlídá, místo mého bratra." a stáhl mě do rohu, kde nesvítilo slunce. Vytáhla jsem si z batohu malé zrcátko, které moc nepoužívám a uviděla jsem v nich, krásné a žhnoucí modré oči. Vyjekla jsem a zakryla jsem si rukou ústa.

„Božínku! Je to možný?"

„Nevím, co se v tobě vzbudilo tentokrát, ale nějak si myslím, že to souvisí s tím parchantem Danielem." najednou hlouček utichl a rozdělil se. Přišla ředitelka. Oba si povolala do ředitelny. Pak jsem na poslední chvíli zahlédla, že se podívala naším směrem. Rychle jsem sklopila oči.

„Jde sem ředitelka?" zašeptala jsem.

„Bohužel jde Riley. Dělej něco s těma očima." naléhavě řekl Cameron. Uslyšela jsem podpadky, které se k nám blížili a snažila jsem se uklidnit. Všechno musím vypustit z hlavy a to hned.

„Slečno Riley. Můžu s vámi mluvit v ředitelně? A prosím vás podívejte se mi do tváře, když s vámi mluvím." dívala jsem se na její nohy v černých podpatcích. Sebrala jsem všechnu odvahu a zvedla k ní hlavu. Jen zamračeně hleděla a ukázala směrem do školy.

„Prosím Riley, následujte mě. Určitě je mi jasné, že tahle bitka měla co dočinění i s vámi." vůbec mě to nepřekvapovalo. A tak jsem vykročila a následovala ji. Cameron chtěl jít očividně se mnou, ale ředitelka ho zastavila. „Myslím, že váš doprovod nepotřebujeme Camerone." dotkla se jeho hrudi a on jako by zkameněl. Hleděl na ni a ona na něj. Všichni studenti co stáli kolem dělali, že se na nás nedívají. Dívala jsem se na Camerona, když jsme odcházeli, byl v obličeji celý bledý, nevím co mu ta upírka udělala, ale až se vrátím musím mu pomoct. S námi šel i Leo a Daniel. Ani jeden se nezkoušeli před ředitelkou ke mě přiblížit. Žaluzie v ředitelně byli zatáhnuté a světlo které jimi procházelo vytvářelo místnost nepříjemnou a šedivou. Sedla si za svůj stůl a raději jsme zůstali stát.

„Tak slečno Riley, mohla by jste mi laskavě říct, proč tato bitka začala?" pomyslela jsem si, že určitě to ví.

„Daniel je můj přítel a dá se říct, že Leo není jeho moc zrovna dobrý kamarád. Oba se nesnášejí, nemyslím, že jen já byla důvodem k bitce."

„Ale prosím vás nemelte nesmysli, vždyť všichni víme, že se musí všechno točit jen kolem vás." to už mě docela naštvalo.

„Promiňte, ale nemyslím si, že máte právo něco takového říkat. Prostě jsem jen zamilovaná do Daniela a Leo mě vůbec nezajímá." oba zůstali v klidu a Daniel, který stál vedle mě, mě chytil za ruku.

„Tak to už by stačilo! Tvoje Vládkyně tě taky neochrání ty mladej zmetku!" zakřičela. Šíleně jsem se lekla a Leo začal mluvit. „Klid matko. Nemyslím si, že můžeš mluvit tak hrubě na někoho kdo se možná stane tvou nadřízenou." to už se ředitelka nafoukla a vybuchla.

„Ty spratku. Jsi ostuda naší rodiny a budeš mi tady ještě přikazovat?!" Daniel mě pevně stiskl ruku. Ředitelka bouchla pěstí do stolu a ukázala se něm krátká prasklina. Vstala a vykročila ke mě. Daniel se hrdě přesunul přede mě a nedovolil, aby se ředitelka ke mě přiblížila. Zastavila se a usmála.

„A hele, tak tak je to. Ona o tom neví co? Danieli ty jsi tak naivní, že si myslíš, že se stane tvou družkou. Ale počkat." rychlostí ho odstrčila stranou a Daniel odletěl ke stolu. Leo chtěl matce udeřit ránu, ale ta jeho ruku lehce zastavila. Pak mě chytila za mou a změřila mi tep. Byla jsem ji, jako omámená, když jsem ale pochopila co má v úmyslu, chtěla jsem ji zastavit. A kopla jsem ji do břicha. Jen se zasmála a v jejích očích zažehnul plamen. Neposunula se ani o píď. Snažila jsem se mojí ruku osvobodit z jejího sevření, ale držela mě moc pevně. Daniel ji skočil na záda a ona ho zase s elegancí a rychlostí setřásla. Vzala si moji ruku blíž a zakousla se. Jen na chvilku. bolest byla nepříjemná a projela mi celým tělem. Znova jsem se ji snažila odtrhnout a konečně se mi to podařilo. Odlétla na druhou stanu a zastavila ji zeď. Z úst j tekla krev a ona se smála. Leo a Daniel na mě udiveně koukali. Podívala jsem se do odrazu v černém skle dveří a zahlédla jsem jak mi svítí modře oči.

„Tak se ti to povedlo Danieli. Přeměna ji navždy uvězní po  tvém boku." z jejích slov mi bylo špatně. A o to ještě víc z Daniela, když jsem na něj pohlédla, tvářil se jako bez emocí. Za to Leovi ukápla slza. Viděla jsem to. A bylo mi to jasné. Ředitelka ke mě přistoupila a odkryla mi rameno. Otočila mě zase do skla a já se podívala. Na zadní straně ramene, bylo velké kousnutí, jako od zvířete. Jako od vlka, jako od vlkodlaka. Rána byla fialová ale žádná krev z ní netekla, jako to bylo, když kousl Lea. Je to možné? I když jsem z části upír, že bych se mohla proměnit a nebo mě to zabije? Byla jsem na Daniela naštvaná. Jak mohl něco takového udělat a ani se mě nezeptal?

„Co to znamená Danieli, proč jsi to udělal aniž by ses mě zeptal?!" zakřičela jsem a cítila jsem slzy, které jsem okamžitě zahnala. Nesměla jsem brečet. Teď ne. 

„Promiň Riley, ale nechci tě ztratit, nechci aby jsi byla Vládkyně. Chci, aby jsi byla moje. Navždy." jeho slova zněla jako jed. A ředitelka to ještě zhoršila. 

„Riley jste vyloučená z téhle školy. Všechno zařídím a sepíšu, ať se ke mě dnes dostaví jeden z vašich bratrů. Už nemůžete na této škole dále studovat, jste příliš nebezpečná pro lidské studenty a řešíte zde své osobní věci. Nechci, aby se někdo z mých žáků dozvěděl, že jste nadpřirozená. Stejně, když budete patřit Danielově rodině, oni rozhodnou, zda zažádají o odpuštění a budou chtít aby jste se na tuto školu vrátila. A nebo taky ne. Ale pro teď zde nemůžete být." bylo to hrozné. Z téhle strany mi to nedávalo smysl. Daniel se nikdy nezmínil, že mu bude patřit. Nechci se proměnit a udělám všechno proto, aby se tak stalo. A vyběhla jsem z ředitelny. Morgan se mě snažila zastavit, ale šla jsem dál. Daniel na mě zdálky volal, ale neposlouchala jsem. Cameron seděl v autě a jakmile mě uviděl nastartoval. Morgan semnou držela krok a nadávala mi, že ať jí okamžitě všechno vyklopím, že nechce ztratit další kamarádku a tak jsem ji řekla ať jede s námi. Rychle jsem nasedla a Cameron přidal. Jeli jsme neskutečně rychle, ale i tak nás Daniel celou cestu sledoval. Viděla jsem obrovského vlka ve zpětném zrcátku a doufala jsem, že už s ním nikdy nepromluvím.