My two Brothers

Vzpomínky

V místnosti tikají hodiny. Místnost je tmavá a je tu obrovská zima. Seděla jsem na studené podlaze a nemohla se skoro ani pohnout. Vlasy mám spadené do tváře a tak jsem si je odhrnula. Ruka se mi nechtěla zvednout, každý pohyb mi působil neskutečnou bolest. Ruce jsem měla opatřené řetězy a bránili mi zvednout ruce nad hlavu. Ani jsem je tak vysoko nedokázala zvednout. Určitě mě vysílila ta strašná událost. Leo stoprocentně může za to, že jsem zrovna tady. A ty křídla? Netuším jestli se mi jen zdála. Otočila jsem hlavou do pravé strany místnosti, kde byli velké a už od pohledu pevné dveře. Měli zamřížované okénko. Někdo se na mě přes něj díval. Cvakl zámek a dveře se pootevřeli. Zaslechla jsem věty. "Nemůžeme ji tady tak držet. Nic se nestane. Můžeme jí určitě pustit." řekl hlas, který zněl jako Bradley. "Vždyť nevíme co je zač! Leo mi při boji řekl, že proč jsme mu neřekli, že Riley je upírka?! Já nevím čemu mám věřit. Nevím jestli je to stále naše milá sestřička, Bradley!" řekl Andrew a vešel dovnitř. "Pane bože, Riley" přiběhl zamnou Bradley, ale Andrew ho chytil za tričko a on zastavil. Dívala jsem se na ně a oni na mě. Andrew ze mě měl strach, ale nechápala jsem proč?! Vždyť jsem to pořád já, ta stejná Riley! Andrew začal ze zadní kapsy něco vytahovat a Bradley ho přemlouval ať to nedělá. Hodil tu věc přede mně. Byl to balíček krve. Podívala jsem se na balíček a pak na bratry. "Jako vážně?!" vyšlo ze mě. Zakašlala jsem. "Teď ze mě budete dělat upíra? Kdyby jste mi raději řekli co se to tady děje? Možná bych vám i odpustila ty řetězy." a Bradley se usmál. Přišel ke mě a začal mi sundávat řetězy. "Promiň Riley. To jen tady Andrew divočí. Já moc dobře vím, že upír nejsi." řekl a a ruce se mi po odemknutí řetězů uvolnili. "Myslel jsem...No já se bál...že." snažil se ze sebe něco vysoukat, ale Bradley mě už vyváděl ven z cely. Byla celou dobu v našem sklepě. Nikdy jsem si tyto dveře nepamatovala. To asi proto, že jsem do sklepa nikdy nešla. Jsou tu jen pavouci a zima.

Lehla jsem si na gauč a Andrew mi podal sklenici vody. "Tak povídejte." řekla jsem a napila se ze sklenice. Hned mi bylo lépe. Oba stáli a sluneční paprsky jim svítili za zády. Na chvíli vypadali jako nějací superhrdinové. A Bradley konečně začal vyprávět.

Stála jsem s míčem na trávníku před naším domem. Míč jsem odrážela od stěny a trefovala jsem ho do koše, který táta přidělal pro bratry. Oba byli ve škole a tak jsem si mohla hrát s jejich míčem. Před sousedovým domem stála holčička a dívala se na mě. Čekala na svého otce až se vrátí domů z práce. Jako každý den co tam čeká držela v ruce křížek a modlila se. Míči jsem uštědřila velikou ránu a on se odrazil velice prudce od stěny. Rychle jsem uhnula jinak by byl míč v mém obličeji. Míč se kutálel přes trávník na silnici a já běžela za ním. Myslela jsem jen na ten míč. Uprostřed silnice zastavil a já ho sebrala. Chtěla jsem jít zpátky, ale uslyšela jsem silné brzdění pneumatik. Lekla jsem se, ale auto do mě nenarazilo dostalo smyk a skončilo ve stromě. Slyšela jsem křik a brek. Ta holčička běžela a křičela. Byl to její otec, který se vracel z práce. Snažil se mě nepřejet a tak narazil do stromu. Z domu vyběhla moje maminka. Křičela a tekly jí slzy. Okamžitě mě objala. Holčička bouchala do auta a chtěla otce vytáhnout ven. On byl, ale v bezvědomí. Její matka vyběhla za ní a snažila se také nerozbrečet. Odtáhla ji od auta a volala záchranku. "Jak si to mohla udělat! Proč jsi ho zabila! Bůh tě potrestá!" křičela na mě a držela křížek v ruce. Proklínala mě.

Vrátila se mi vzpomínka. Já zavinila to, že ten muž, její otec zemřel! "Dost! Vrátila se ti vzpomínka a ta je už dost bolestivá. Už přestaň Bradley." křičel Andrew. "Ne!Já chci vědět víc!" nelíbila se mi představa, že si skoro nic ze své minulosti nepamatuji. "Vyprávěla mi to matka, ale nechtěli, aby jsi se tolik nenáviděla a proklínala. Ta holčička tě obviňovala a ty jsi byla skoro každý den v depresi, že jsi zabila člověka. Museli ti vzpomínky vymazat. Časem si vzpomeneš na víc věcí, ale dnes už to myslím stačí." řekl Bradley a já se rychle posadila, abych ho mohla chytit za ruku. "Kdo jste? A jak to, že jsem viděla křídla? Oba se na sebe podívali. "No Riley to se těžko vysvětluje. Ale můžu tě ujistit, že to nemusíš vědět." odsekl Bradley a vyvlekl svou ruku z mého sevření. "To by jsme ji měli říci. Třeba si vzpomene na to kdo doopravdy je. A já to musím vědět jestli se chci dnes vyspat bez toho, abych ráno objevil na krku dírky od kousnutí." řekl Andrew a Bradley přikývl. "Jsme archandělé. Oba naši rodiče byli archandělé. Jsme považováni za nejsilnější z nadpřirozených stvoření. Jsme na nejvyšším stupni. Otec byl padlí anděl, tedy archanděl a naše matka byla čistý anděl. Zamilovali se do sebe, ale bylo to zakázáno. Jelikož otec musel sloužit takzvanému Ďáblovi a ten určuje pravidla. Otec utekl z matkou a skrývali se. Nikdo je nenašel. Ale bojíme se, že jdou po nás. Že nás už našli a chtějí nás zpátky v pekle." zůstala jsem zírat s otevřenou pusou. "To mi chcete říct, že já jsem taky anděl?" řekla jsem. "To právě nevíme. Nemáš žádné schopnosti co by tomu nasvědčovali a upír asi taky nejsi. Nemůžeme na to přijít. Rodiče se nám nikdy nesvěřovali s tím kdo jsi. Brali jsme tě jako člověka. Ale po dnešku si to už nemyslíme." odsekl Andrew.

Holčička seděla u stolu a šťárala se v jídle. Rodiče sousedy pozvali na oběd. Nikdy jsem nezaslechla její jméno. Jen se na mě tak zvláštně dívala. Rodiče si povídali a nevěnovali mi nám pozornost. "Můj manžel byl upír a já se bála, že moje dcera bude po něm, ale naštěstí se neprojevili žádné příznaky." řekla sousedka. "Tak to je dobře. Víme přece jenom jak dokáží být upíří děti pomstychtivé." odpověděla moje matka. "Pak jsem potkala tady Franka a dali jsme se dohromady. Dlouho mi nevěřil, že jsem anděl." řekla sousedka a políbila svého manžela.

Byl to ten muž co kvůli mě umřel. Byl to její jediný, ale nevlastní otec. Dívala jsem se do stropu a ležela už ve své posteli. Nemohla jsem usnout. Každou chvíli se mi vybavovala nějaká vzpomínka.

Míč, silnice, auto, strom. Všechno se mi před očima objevilo znovu. Stála jsem před jejím domem a ona se dívala na mě. Krev jí tekla z úst a její matka křičela. Také mě tekla krev. Měla jsem na krku dvě malé ranky. "Co jsi to udělala?! Proč tohle děláš?! Ona za nic nemohla!" ječela její matka a uklidňovala mě. Mě to bylo jedno. Nic mě nebolelo a stále jsem upírala pohled na tu dívku. Vysmívala se mi. Teď už jsem byla starší. Házela po mě papírky a když jsem se na ni otočila letěl vzduchem kámen. Trefil mě do hlavy a začala mi téct krev. Učitel běžel ke mě a volal záchranku. Snažil se mě uklidnit, ale já viděla jen jak se mi zase směje. Pomsta se jí daří. Nemůže mi odpustit, že jsem si šla do silnice pro míč a zabila tak jejího nevlastního otce. "Zabiju tě!" vyšlo jí z úst a odešla ze třídy.

Vzpomínka byla rozmazaná a bolela mě hlava tam kde mě zasáhl kámen. Ale nikde mi krev netekla. Byl to asi pocit, který vyprchával ze vzpomínky. Nejvíc mě, ale zarazilo to, že ta dívka byla dívka, kterou jsem už někdy viděla. Její tvář byla ze vzpomínek opravdu povědomá. A bolest konečně ustala. A já mohla v klidu spát.