My two Brothers

Křídla temnoty

Studená a mokrá tráva se leskla v západu slunce. Řeka tiše mluvila a dodávala Riley klid. Už toho měla dost. Celé dny byli unavující a matoucí. Proč se vždy při úplňku změní v upírku? A kdy ji její bratři odpustí? Vždyť nemůže za to co se s ní poslední dobou děje? Nebo snad ano? Celé týdny utekli, jako voda. Cameron a Mia ji učí sebeovládání. Oba ji chválí za velké pokroky. Co je, ale horší. Jako upír při každém úplňku je silnější. Někdy má Cameron opravdu problém ji udržet na řetězech. Sedí v trávě a drží si nohy u brady. Je schoulená do klubíčka a přemýšlí. 

"Riley? Jsi v pohodě?" zeptala se Mia, která se opatrně přibližovala, aby si byla jistá, že Riley neruší.

"Asi ano." řekla jsem nejistě. Riley má v hlavě opravdu velký zmatek. Chce na otázky odpověď a ví, že jí je může dát jedině Vládkyně.

"Musíme jít. Cameron už čeká dole s řetězy." řekla a dotkla se mého ramene.

"Já už tam nechci jít! Nechci zase pít tu tekutinu, která ze mě dělá nestvůru." setřásla jsem její ruku.

"Ale jinak to nejd....." nedořekla to, protože jsem vybuchla.

"Ale já říkám, že už tam nechci!!" otočila jsem se na ni. Už je toho na mě hodně. Podívala jsem se do odrazu ve vodě řeky. Oči mi už zase zářili. Najednou všechno ztichlo. Podívala jsem se o kolo. Voda už nešuměla. Ptáci nezpívali.

"Teď půjdeš za Cameronem a necháš si dát řetězy. Je to pro tvé dobro Riley a i pro dobro všech ostatních." byl to chlácholivý hlas Matthewa. Jen jeho hlas mi zněl v uších. Seděl vedle mě a šeptal mi do ucha. Jak se tu tak rychle objevil? A tak jsem šla. Moje nohy, jako by se sami pohybovali.

Ve sklepě mi Cameron nasadil řetězy. Hodil mi do cely pár balíčků krve a zavřel se zamknutím dveře.

Úplněk svítil tak jasně a vábil mě. Moje tesáky narostli a s nimi i chuť po sladké krvi. Ale nesáhla jsem po ní. Jen se na ni dívala. Snažila jsem se za jakoukoliv cenu ovládnout. Cameron se na mě díval před okénko na dveřích. Pozoroval mě, jako vždycky. On měl za úkol všechno hlásit Vládkyni. Musel mě hlídat. Zase mě lákali balíčky krve. Kopla jsem je na druhou stranu místnosti. Najednou jsem slyšela hlasy. "Riley....Riley......Tohle je zkouška. Když se překonáš......překonáš......zachráníš se." Byli v mojí hlavě. Nebo ne? Řetězy se rozbili a uvolnili mi zápěstí. Byla jsem volná. Mohla jsem zase jít pro tu krev, ale nešla jsem. Chtěla jsem poslechnout hlasy. I když jsem nerozuměla proč. I tak jsem to udělala. Skulila jsem se k zemi a zakryla hlavu, abych zapomněla na krev. Potichu jsem si říkala:"Není to tvoje strava. Ty nejsi upír. Ty nejsi monstrum." a pořád do kola a do kola. Najednou se otevřeli dveře a vešel anděl. Černá křídla mě zaujala na jeho zádech. Byl to Cameron. Místnost zčernala a vypadala, jako by se v ní vlnila temnota. Moje hlava se začala motat až temná chapadla obklopila i mě. Skrčila jsem se a doufala, že je to jen halucinace, kterou mám z nedostatku krve. Vyvolala jsem bílou sílu. Začala ze mě sálat bílá energie. Moje ruce zářili a zahnali temnotu. Vstala jsem a anděl poklekl. Ucítila jsem bílá křídla na svých zádech a jemná peří mě hladila záda. Byl to archanděl Cameron. Klečel a tekla mu bílá slza po tváři. Přišla jsem k němu a setřela mu ji. Moje paže ztmavli, jako by temnota po nich šplhala, ale zastavila se před loktem mích rukou. Bylo to tím, že jsem se ho dotkla? Teď jsem měla položené ruce na jeho hrudi a moje ruce byli černé, jako havraní peří. Díval se na mě s úsměvem a přitáhl si mě blíže. Chtěl mě políbit na rty, ale zvláštní hlas zase promluvil.:" Nedělej to! Pokud čistý anděl políbí archanděla bude jím taky a bude na vždy sloužit temnotě!" Rychle jsem se odtáhla a poodstoupila od něj. Ruce mě zase začali zářit čistou bílou. A on zmizel v temnotě.

Ležela jsem v rohu sklepa a uviděla jsem Camerona, jak leží v otevřených dveřích. Tak sladce spal. Najednou se ozvali kroky. Někdo přicházel po chodech dolů. Bílé šaty jsem hned poznala. Došla Vládkyně, ale ještě někdo. Její bratr Joseph. Cameron se hned zvedl, jako by vůbec nespal. A spal on vůbec? Joseph ho strčil do cely a škodolibě se usmál. Vstala jsem na nohy a poklonila se Vládkyni. Vešli taky dovnitř cely a ona mě pozdravila. "Riley?! Tak jsi to zvládla. Jako čistý anděl jsi dokázala přemoci upíra. Sama sebe! Neříkám, že je to poslední zkouška, která tě čeká, aby se dokončila tvoje proměna. Bude to jen a jen horší." hodně utěšující slova teda řekla. Podívala jsem se na Camerona ani se na mě nepodíval. Stál ode mě co nejdál to šlo. "A ty bratříčku si přestaň hrát jinak nám naši Riley zkazíš!" řekla naštvaně. Joseph se zase zasmál. "Ale on si rád hraje sestřičko. Vždyť to víš." usmál se a Cameron se na něj vrhl. Vládkyně ho zastavila. "Teď ne bratře!" řekla. Takže to nebyl sen. Byla to část mě proměny, mé zkoušky. Je snad Cameron taky nějaká zkouška a nebo ke mě opravdu něco cítí?