The diary of 16th

Sad

Šli jsme s Dimitrim a ostatními trenéry na tu (podle nich) obří hostinu. Vyšli jsme po schodech do dalšího patra. Bože, kolik má tahle budova ještě pater? V místnosti byl prostřený dlouhatánský stůl a na něm nejvybranější pochoutky. Uprostřed bylo dokonce celé prase! Náš tým a ti zbylí přijatí kluci obsadil místo na kraji stolu. Dál si trenéři posedali zřejmě podle hodností, protože v čele seděl Henry. Překvapivě vedle něj seděl Dimitri. Začali jsme se bavit s těmi třemi kluky. Jmenovali se James, Matty a Sebastián. James a Sebastián měli hnědé a rovné vlasy. Matty byl narozdíl od nich černovlasý a vlasy mu trčely neuspořádaně do všech směrů.

Potom co jsme asi hodinu jedli se ke mně naklonil Jace. Zrovna se vrátil od Tessy, které se na něco ptal.

,,Pojď se mnou. Chci ti něco ukázat." zašeptal a vzal mě za ruku. Vyvedl mě změtí chodeb ven z budovy. Dál mě vedl po plácku až do lesa a lesem někam dál. Vypadalo to, že ví kam jde I když jsme sem přijeli se zavázanýma očima. Šli jsme ještě asi deset minut až jsme došli na kraj lesa. Začínalo se pomalu stmívat a slunce už klesalo k obzoru. Jace mě vedl kousek dál mandloňovým sadem a na jednom vyvýšeném místě se zastavil.

,,Podívej." zašeptal a ukázal na krásně červený západ slunce. V té záři dostávaly jeho vlasy až nádherný měďený nádech.

,,Ale jak jsi...." začala jsem.

,,Pššttt!" okřikl mě Jace. ,,Dívej se a nemluv." Zavřela jsem pusu, otevřenou k dalším otázkám a otočila jsem se ke slunci. Trochu z toho bolely oči, ale bylo to krásné. Ta rudá záře propůjčovala krajině vzhled, jako by byla potřísněná krví andělů. Bylo to vážně až moc nádherné. Za chviličku se slunce přehouplo přes hory a zmizelo nám z očí.

,,To bylo úžasné." vydechl Jace.

,,To ano." odpověděla jsem a zadívala jsem se na sad. Byl podzim, ale větve byly stále plné zeleného listí.

,,Ale jak jsi věděl, že tady bude ten sad? Že bude tak krásný západ slunce?" nechápala jsem.

,,O tom západu jsem věděl, ale o tom sadu mi řekl Dimitri. Chtěl jsem s tebou na chvíli vypadnout." usmál se.

,,Ale proč?" zeptala jsem se zase.

,,Protože už jsme spolu dva měsíce a ještě jsme neměli rande." řekl a usmál se na mě.

,,A tohle tedy bylo rande?" usmála jsem se taky.

,,Ne bylo. Ale stále je." zasmál se. Vzal mě za ruku a přitáhl si mě k sobě, až jsem se mu dlaněmi opřela o prsa.

,,To stále není všechno. Pojď." zašeptal a vydal se směrem do kopce kamsi do šera a mě táhl za sebou.

,,Co? Co máš ještě?" usmívala jsem se.

,,To je tajemství. Počkej až tam dojdeme a uvidíš." řekl velmi tajemně. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než se nechat táhnout kamsi do neznáma. Po asi deseti minutách jsem zastavili pod kopcem.

,,Zavři oči." vybídl mě.

,,To už trochu přeháníš, ne?"

,,Zavři oči, nebo ti to neukážu." pohrozil mi a já jsem okamžitě stiskla víčka k sobě. Vzal mě znova za ruku a vedl mě už někam z kopce. Za chvilku jsme zastavili.

,,Můžeš otevřít." zašeptal těsně vedle mého ucha. Poslušně jsem otevřela oči. Přede mnou byla ohrada plná pasoucích se koní. Otočila jsem se k Jaceovi.

,,Ale co to...."

,,Když se staneš lovcem nezískáš jen runu nebojácnosti. Každý lovec má I svého koně, kterého používá při plnění misí. U nás se o koně stará chovatel, který si říká Archer. Bydlí kousek od ohrady. Už na nás čeká." řekl a vedl mě po cestě.