RASHOMON

Kapitola první

Cory Rodgersová se musela přenést přes to, že poslední paprsky zářijové slunce jsou už pryč a místo toho musí přijmout fakt, že přichází říjnový déšť a mrazivý vítr. Neměla ráda déšť a přímo nesnášela kombinaci větru a deště. Hlavně, když jí bičoval do obličeje i přes skloněnou tvář k zemi a kapuci.

Už prvního října se ozval déšť. Jakmile ráno vyšla z dveří řadového domu a její noha dopadla na první schod, začalo pršet. Nebyla to žádná lehká přeháňka, ale pořádná průtrž, kdy déšť až bolel na holou pokožku.

Se zamračením přetáhla přes ohon světlých vlasů kapuci své tmavě modré bundy, schovala ruce do kapes a vydala se na cestu k zastávce. Odmítla fakt, že by v tomhle počasí měla jít do školy pěšky. Nebylo to totiž zrovna blízko.

O dívce, která nesla jméno Cory Rodgersová se toho moc říct nedalo. Pubertální děcko ve druhém ročníku střední školy, žijící s matkou, jejím snoubencem a nevlastním bratrem Conniem v podřadném řadovém domku kousek od centra středně velkého města. Spíše průměrná studentka, jejíž největší zálibou bylo pouhé flákání a to všeho. Neměla moc přátel, jejich počet se takřka rovnal počtu lidí, které Cory ve své blízkosti nesnesla. Nebyla to zrovna křehká dívenka, ale ani robustní bojovnice. Všímala si svého a přála si, aby to dělali i ostatní.

A taky to byl člověk, co se dokázal naštvat kvůli maličkosti.

První věc, která Cory naštvala, byl déšť, ke kterému se po pár krocích k zastávce přidal i studený vítr, který se jí opíral do zad.

Jakmile se vyrovnala s větrem a deštěm, přecpanost autobusové zastávky ji donutila zamračit se toho dne už podruhé. Nebyla možnost, jak se vmáčknout mezi businessmany, důchodce, ukřičená děcka a nějaký ty obyčejný lidi pod stříšku. Zůstala tedy stát kousek od nich, ruce stále zabořené v kapsách a rty nemile našpulené. Modré oči upírala na výkladní skříň obchodu s oblečením na protější straně ulice a snad se snažila pohledem podpálit tmavě modrý kabát, který akorát poukazoval na to, že se už léto oficiálně uklidilo do postranní a přichází období zimy, kdy lidé budou muset nosit deset vrstev oblečení, aby byli vůbec schopni doběhnout do pekárny pro chleba.

A když konečně přijel na zastávku neuvěřitelně špinavý autobus od bahna, prachu a kdo ví čeho dalšího, Cory pouze se zaťatýma zuby sledovala, jak se do plného autobusu cpou další lidé.

„Tak já tedy půjdu pěšky," zamrmlala si pod nos, když si uvědomila, že by se musela na ty nemile páchnoucí a užvaněné lidi lepit.

Otočila se na pět, udělala první krok, zaklela, když stoupla do kaluže, ale vyrazila dál ke škole.

Jak počítala, tak díky zdržení cestou k zastávce, čekáním na autobus a následným vracením na začátek cesty, přijde do školy alespoň o deset minut později.

Přesněji přišla pozdě o jedenáct minut. Akorát na to, aby nestihla krátkou přepadovou písemku z matematiky, ale tak brzo na to, aby měl šanci vyzkoušet osobu, která přišla pozdě. Možná by to neudělal, kdyby nebylo osoby, kterou Cory řadila mezi ty, které nedokázala snést ve své přítomnosti.

Jmenoval se Lucas Lackson. Co se dalo říct o něm? Student, který štve učitele svými řeči, na všechno má komentář, potřebuje mít poslední slovo, nikoho nerespektuje a ze všech dělá klauny, i když největším klaunem byl vždy on sám.

To on zařídil to, že Cory, která byla až na kost promočená od deště, byla vyzkoušena z toho, co se právě psalo. A matematiky bohužel nikdy nebyla její silná stránka.