RASHOMON

Kapitola jedenáctá

 Bolest hlavy Cory přešla až po týdnu přesně. S výjimkou víkendu se u ní prakticky celé dopoledne zdržoval Geoffrey, vyjídal lednici, hrál videohry, pokoušel se navázat s Cory delší konverzaci, ale minimálně ty první dny mnohokrát neuspěl.

„Tvojí baby nevadí, že se tady zdržuješ místo školy?" ptala se ho každý den.

Každý den odpověděl stejně: „ne."

„Jak teda chceš, zejtra už do školy jdu, tak sem zbytečně nechoď," zamrmlala do polštáře unavená.

„Fajn. Zajdem někam po škole?" zeptal se, mezitím však stíhal i ničit město už tak v dost špatném stavu na konzoli.

„Chci jít za dědou, už jsem ho víc jak týden neviděla, takže ne, ale můžeš jít se mnou, jestli chceš," odpověděla s přetočením na druhou stranu, aby na Geoffreyho viděla. Musela však zavřít oči, blikání televize jí bolelo do očí. Přitom sama byla ještě před týdnem schopna sedět před televizí hodiny a hrát, teď bolelo jenom pár sekund.

„Proč ne? Zajdeme na nějakej blešák nebo tak?" Usmíval se, i když neměl bleší trhy zrovna rád, miloval prohrabování se harampádím a hledáním zbytečností.

„O žádnym nevim, takže se asi jenom půjdem projít, jestli mu nebude špatně," odpověděla mu, otočila se raději čelem k zády, aby blikáním nebyla rušena a odpočívala.

Dveře do pokoje se otevřely ve chvíli, kdy Geoffrey nadšeně vykřikl, když po hodině a půl snažení dosáhl onoho pomyslného cíle jednoho nekonečného úkolu.

Takřka celý prostor dveří zabrala mohutná postava, horní knoflíčky košile již rozepnuté, sako přehozené přes ruku a uvolněná kravata nenaznačovala nic jiného než to, že pokud by se člověk odpoutal od oblečení, spatřil by mohutnou čelist se zatnutými zuby a menší tmavé oči, které se nenávistně rozhlíží po pokoji.

První slova nebyla pozdrav, ale jednoduchý příkaz na návštěvníka: „Vypadni odtud."

Byla sice doba, kdy Leroy dokázal Geoffreyho i pozdravit a dalo by se říct, že ho měl i rád, ale to skončilo před sedmi lety, když tehdy devítiletý Geoffrey řekl Leroyovi, že kdyby mohl, tak by si Cory vzal k sobě, protože by se u něho měla lépe.

Tato hloupost z úst devítiletého Leroye rozčílila z toho důvodu, že ač se snažil pro Cory být otcem, ona ho nikdy nepřijala a dala mu to dost jasně najevo. Každý to Leroyovi dával najevo. Tak se k tedy k té tehdy malé holčičce začal chovat odtažitě a k chlapci nepřátelsky.

„Brý den!" odpověděl na to provokativně Geoffrey, ale to už Leroy mizel ze dveří.

Reakce na to přišla v podobě prásknutí dveří od ložnice.

„Skutečně bys měl jít, Freyi," povdechla si Cory. Prásknutí dveří jí dokonale probudilo a dokonce i vstala, aby kamaráda vyprovodila.

„Fajn, ale stejně furt nechápu, co mu na mně tolik vadí," pokrčil rameny, natáhl na sebe svou bundu a svižnějším krokem seběhl ze schodů, kde počkal na ploužící se Cory.

„Všichni mu vadí, ale ty víc než ostatní... Nedivim se mu, ale teď už jdi," popoháněla ho. Už tak věděla, že si Geoffreyho přítomnost vypije, jelikož u nich doma neměl co pohledávat.

„Bylo by fajn, kdyby ti po těch devíti letech dal pokoj, sbalil se a vypadnul někam dost daleko," povzdechl si Geoffrey. Stál před dveřmi tak, že mu je Cory ani nemohla otevřít, aby už zmizel, takže ho musela poslouchat.