RASHOMON

Kapitola dvacátá pátá

 „Byla to dětská hra," bránila se s třesem celého těla.

„Někdo to jako hru nebral," opáčil Rashomon klidným hlasem.

„Nemůžeš brát dětskou hru vážně. Frey nikdy nebyl mým manželem a...," zalkla se, „proč mě nutíš na to vzpomínat?"

„Přebírám vzpomínky svého pána, jsou to tedy i mé vzpomínky a dodržuji smlouvy a plním sliby, které uzavřel můj pán. Jedna z Vašich smluv je ta, že jste uzavřela manželství s tím takzvaným Freyem a jeden váš slib je ten, že co je vaše, je i jeho."

Cory bezeslov kroutila hlavou, chápala pouze to, proč Rashomon nazýval Freye jejím manželem, nic víc.

„Vaše duše je jeho duše. A jeho je Vaše. Když vám bylo pět let, přebrali jste zodpovědnost za duši toho druhého. A tak to zůstalo až do dnešních dní, Váš pan manžel pyká za Vaše skutky, zničila jste svou duši? Ano. Ale jste nucena trpět za to? Ne, ale Váš pan manžel ano."

V té chvíli procitla, pochopila to, všechno to zapadlo do sebe. Po smrti Lucase byl Geoffrey trochu nevrlý, bylo to tím, že Cory poškodila svou duši. A každou smrtí to bylo horší a horší a všechno to vyvrcholilo ve chvíli, kdy zabila osm lidí...

„Zničila jsem svého kamaráda," uvědomila si se slzami v očích.

„Svého pana manžela," opravil ji Rashomon.

„Chci mu pomoci," zašeptala Cory zoufale a zároveň tím i prosila Rashomona o radu.

„Tak ho zabijte. Ušetříte mu trápení a zároveň s tím i ukončíte to, co si tak zoufale přejete," navrhl.

„Nikdy bych Freye nezabila!" bránila se hystericky. Byla by něčím po Rashomoni hodila, ale věděla, že je to marné.

„Když zabijete Vašeho pana manžela, zabijete tím i svou duši a tím smlouvu se mnou. Ale také zabijete i duši Vašeho pana manžela... Zůstanete na tomto světě živá a zdravá, avšak bez jediné duše a manžela."

Hlasitě polkla. Znělo to logicky, pokud zemře tělo, zemře duše v tom těle, ale zemře také duše těla, která je v cizím člověku. V překladu; mohl z nich přežít pouze jeden a být odsouzen k doživotnímu bloudění bez citů.

„To ale znamená, že mohu zabít sebe. Zabiju sebe a obě dvě duše. Frey bude žít a já ne. Je to spravedlivé," zašeptala zesláblým hlasem do země, přemáhala se, aby se nerozbrečela.

„I to je možnost," přitakal Rashomon po chvíli ticha.

„Tak tím pádem to udělám," prohlásila a přitom vstala. Krátce se jí zamotala hlava, nedokázala se přestat třást a připadalo jí, že každou chvíli upadne a už nikdy nevstane. Nechápala, jak v té chvíli ještě mohla stát na nohou a necítit takovou bolest, kterou by cítit měla.

Je to jeho duší? Je moc silný?

Napadlo ji, když procházela chodbou zpět do Freyova pokoje. Vzápětí ji napadlo:

Může za to Frey a jeho duše? Mohl být natolik silný, že si ho Rashomon vybral, ale protože mám jeho duši já, spojil se se mnou, ale požíral mou vlastní duši? Je to možné?

I když se Rashomona neptala, slyšela ta vzadu ve své hlavě jeho tichý hlásek, který říkal, že je to pravda.

A to znamená, že tohle mohlo být klidně opačně. Já bych ležela na zemi a brečela a Frey by se rozhodoval, zda zabít sebe nebo mě, dodala.

„Také by zabil sebe, má paní," odpověděl na to Rashomon, až Cory naskákala husí kůže.

Geoffreyho našla v pokoji na stejném místě jako poprvé. Choulil se v rohu ve své dece, dojídal sendvič, třásl se a na tvářích měl zaschlé cestičky slz.

Klekla si k němu, měla hlavu ve stejné výšce jako on a netušila, co říct.

„Freyi, já...," zakoktala.

Neodpověděl, pouze na ni hleděl skleněnýma očima.

„Musím teď odejít, ale slibuju, že všechno bude v pořádku. Netrap se tím, co si myslíš, že se stalo... Zítra bude lepší den, jo?" usmála se na něho povzbudivě, i když i slepý musel vidět tu agónii, kterou prožívala.

Musel to vycítit i zničený Geoffrey, zalkl se, stáhl ze sebe svou deku a objal Cory, tentokrát se na ni nepřichytil pevně, spíše jako matka ke svému dítěti.

To objetí mu tentokrát oplatila a nedokázala se už ubránit, cítila tu jednu slzu, co jí utekla z levého oka a dopadla na Geoffreyho rameno.

„Zítra... bude líp?" zeptal se.

„Jo, zítra."