RASHOMON

Kapitola dvacátá

 „Hned," šeptal stále dokola.

„Jsem hladový," dodával.

„Čím déle tu stojíme, tím větší je můj hlad," pronesl každých pět minut.

„Poručím svým dětem, aby mne nakrmily," zašeptal jednou takovým tónem, který by naháněl kůži i mrtvému.

Bylo mu pět, když se tmy začal bát. Stalo se tomu v době, kdy byl stanovat se svými rodiči, starším bratrem a pár jeho přáteli. Byla půlnoc, když zaslechl kroky kolem stanu, viděl děsivé stíny a ten tlumený křik mu také nepřišel přirozený. Třásl se, choulil se ve svém stanu a doufal, že to brzy přestane. S roztřesenýma ručkama začal strkat do spacáku svého bratra, ale ten se ani nepohnul.

„Prestone, někdo je venku," fňukal. Srkal do svého bratra více a ten se nakonec i pohnul. Otočil se, ale ta tvář nepatřila jeho bratrovi. Byl to děsivý přízrak, který donutil Niklase zakřičet vysokým hlasem a vyběhnout ze stanu, kde narazil ještě na dvě podobné tváře, které ho chytli a strkali si ho mezi sebou, dokud se nepočůral strachy.

Strachu ze tmy se nezbavil. Zakořenilo to v něm, i když zjistil, že to byl pouze hloupý žert staršího bratra a jeho stejně hloupých přátel.

Do svých deseti let spal s noční lampičkou, pak se odvážil jednoho dne zhasnout. Bál se stínů stromů a jakéhokoli pohybu, ale dokázal ve tmě spát. Nesnášel však, když musí být po setmění venku.

Proto neměl rád zimní období. Tma přicházela brzy a po páté hodině večer mu už bylo nepříjemné pohybovat se venku.

Nikdy proto nechodil po nocích ven s přáteli, protože hrůza ze tmy a z toho, co se v ní ukrývá, ho stále děsila k smrti.

Najednou se však více bál toho, co se děje s jeho tělem. Modřiny, škrábance, popáleniny a pohmožděniny, které se na jeho těle z ničeho nic začaly objevovat ho dováděly k šílenství. Začal se za jediný den jít jenom spát, jeho vlastní tělo mu přišlo cizí, nebezpečné a děsivé.

A slyšel hlasy. Nedokázal je rozeznat, slyšel smích, šeptání, bolestné výkřiky, hádku, zpívání... Ale všechny ty zvuky daly jediný rozkaz: „Jdi ven, podívej se na řeku, která si líně proplouvá městem, postav se tam a sleduj řeku."

Vylezl ze sprchy, ani se neusušil, rovnou se oblékl, nazul si boty a šel tam, kam mu hlasy říkaly.

Ignoroval tmu, neměl čas na strach, ani tu tmu nevnímal. Pouze šel, klopýtal, mělce dýchal, třásl se a přemáhal se, aby nebrečel bolestí celého těla. Připadalo mu, jako kdyby chodil po žhavých uhlících, chodidla ho nesnesitelně pálila a jak se mu vlhké tričko lepilo na nezhojené jizvy, pociťoval bodání tisíce drobných jehliček, miliardy zubů, které postupně okusovaly jeho maso až na kost.

Nechápal, jak to, že neomdlel bolestí. Možná ani nemohl.

A tak šel. Poslouchal ty hlasy, protože doufal, že se jich zbaví, jakmile udělá to, co po něm chtějí.

Noc byla neuvěřitelně chladná. Mráz štípal do tváří, vzduch byl těžký, vítr silný a kanály zapáchaly.

Niklasovy oči slzely. Neměl brýle a tak viděl celý svět rozmazaný, na tváři mu zamrzala cestička od slz v důsledku agónie.

Zastavil se na mostě, který spojoval severní a jižní část města. Zastavil se pod lampou na kraji mostu, slabě objal chladný kovový sloup, opřel si tvář o leták na rockový koncert a zavřel oči. Slyšel pouze protékající řeku plnou špíny, do které by nesmočil ruku ani pod slibem bohatství, a užíval si, že hlasy konečně utichly.

Už v jeho hlavě nebyl nikdo, kdo by jeho mysl vytlačoval, kdo by mu ubližoval. I bolest celého těla, pálení chodidel a bodání na páteři ustalo.

„Co jsem komu udělal?" zasténal zesláble. Opřel si jednu ruku o plot, který mu zabraňoval v pádu do řeky a zhluboka dýchal.

„Co tu dělám?" zeptal se sebe samého.

Uvědomil si, jak moc nenávidí tmu, jak se jí dokonce bojí, jak moc by rád ležel v posteli, ale místo toho musel stát na mostě uprostřed města a přitom nevěděl proč.

„Jdu domů," zašeptal.

Přestal se opírat o pouliční lampu a místo toho přenesl celou svojí váhu na zábradlí, které se lehce prohnulo, ale udrželo ho.

Zadíval se dolů na zem, na vyšlapanou cestu, která vedla pod most. A něco se mu na tom nezdálo.

Přimhouřil očima, aby trochu zlepšil svůj zrak a všiml si toho. Toho hustého potůčku, který se linul tou cestičkou pozvolna k řece.

„Voda?" zeptal se.

Ale voda to nebyla, ta by se vsákla do zamrzlé půdy.

Krev, napovědělo mu něco v jeho hlavě.

Zalapal po dechu, jakmile pochopil, že ten hlas v jeho hlavě měl pravdu. Vážně se díval na krev. A a krev musela někomu patřit.

Podél zábradlí došel až k železným schodům, které ho měly dovést k vyšlapané cestě pod most, kde byl ten potůček krve.

Pojďme tam, pojďme tam, šeptal někdo v jeh hlavě, i když on chtěl pravý opak. Chtěl utéct, zmizet, jako by se nic nedělo. Žádnou krev neviděl, nic tam nebylo, nic, čeho by se mohl bát.

Poslední schod. Měkká podrážka tenisek dopadla na zmrzlou půdu.

Zapřel se o sloup mostu, zhluboka se nadechl a vykoukl, aby viděl, co se děje.

Leknutím zalapal po dechu, v krku se mu vytvořil obrovský knedlík. Nemohl ho spolknout, nemohl zvracet, nemohl dýchat. Mohl se jenom dívat na ten masakr, který se ještě odehrával pod mostem.

Bylo tam devět osob. Sedm z nich leželo v nepřirozených polohách na zemi v kalužích krve. Jedno lidské tělo asi šedesátiletého muže leželo na půl v ledové řece a jeho krev se rovnou míchala se špinavou vodou.

Osmá osoba se choulila na zemi, obličej si schovávala v klíně, hlavu si držela roztřesenýma rukama a prosila o milost devátou osobu.

V černé mikině a stejně zbarvených džínsech stála nad prosícím mužem. Kapuce jí sahala do obličeje a pouze dva prameny blonďatých vlasů a malý nos napovídal, že se nejedná o chlapce nebo muže, ale o mladou dívku.

„Prosím," šeptal rozechvělý muž, který před ní klečel.

Rty oné dívky se lehce pohnuly, Niklas však nezaznamenal, co řekla.

A muž nestačil ani zakřičet. Jeho tělo se zvedlo ze země, hlava mu padla dozadu, tělo ochablo a z úst vytryskla rudá krev smíchaná se slinami.

Šedá bunda se začala zbarvovat do tmavě rudé, muž už ani nemohl sténat bolestí, protože byl mrtvý. Tělo se se škubnutím sesunulo k zemi, jako kdyby ho někdo setřásl z dlouhého neviditelného meče.

Niklas se konečně zmohl na slovo. Ne však dobrovolně, ty hlasy v jeho hlavě ho donutily promluvit.

„Já," šeptl a vykročil ze stínu sloupu.

Jeho levá noha stoupla do potůčku krve od mrtvé ženy, která ležela bez nohy na staré krabici. Její dolní končetina ležela jen kousek od Niklase. Ale to nevnímal. Díval se na vraha těch lidí.

„Řeknu to," dodal rozechvěle, „že jste vrah."

Dívka v černém se k němu neotočila. Stála k němu bokem, hlava lehce sklopená, prameny vlasů jí kryly obličej, aby jí svědek nemohl poznat a identifikovat.

Zatnula promrzlou pěst, dlouze vydechla a otočila se k rozechvělému Niklasovi čelem. Hlavu nezvedala, nejdříve stáhla černou mikinu, poté zvedla hlavu, pravou rukou si odhrnula vlasy z obličeje a ukazovák na levé ruce přiložila k ústům.