RASHOMON

Kapitola dvanáctá

 „Míval jsem pána. Pracoval v podobném institutu a říkal mi, že jeho úkolem bylo léčit lidi, aby neumírali, ale když potkal mne, pochopil, že je jednodušší lidi zabíjet. A tak změnil své poslání."

Přesně tato slova by Cory slyšela, kdyby vnímala Rashomona a nesledovala upřeně přes sklo ochablé tělo ležící v posteli. Množství přístrojů, které udržovaly jejího dědu na živu ji znepokojoval, stejně tak i to tělo bez známky jakéhokoli pohybu a slova lékaře, že na tom není zrovna nejlépe a bude muset nějaký čas pobýt v nemocnici.

„Možná by bylo vhodné... rozloučit se," uzavřel to lékař předtím, než odešel a nechal tam Cory samotnou se svými myšlenkami.

Pomyšlení na loučení donutilo Cory zaskřípat zuby. Odmítala se s kýmkoli loučit. A už vůbec se nechtěla loučit s někým, kdo nesl stejné příjmení jako ona.

Čelem se opřela o sklo, které ji dělilo od jejího dědy. Nemohla k němu jít, pro její dobro, ale mohla ho alespoň sledovat a doufat v jakékoli zlepšení, které však nepřicházelo ani po půl hodině, co dostávala křeče do nohou.

„Hele, Cory, je mi to líto, ale budu muset jít. Nechceš doprovodit?" zeptal se nakonec Geoffrey. Neodešel, ani když mu Cory říkala, že to vadit nebude, jenom stál opodál, usrkával kafe, který původně koupil Cory – on sám kafe nenáviděl – a nervózně přešlapoval z nohy na nohu.

„Ještě tady chvíli zůstanu, pak se domů dostanu," odmítla ho tiše.

„Už teď je venku tma. A k tobě to je přes půlku města, fakt nechceš doprovodit?"

„Ne. Pojedu autobusem," hlesla a ukončila to.

S tichým povzdechem se s ní Geoffrey nakonec rozloučil, s ušklíbnutím dopil zbytek kávy, kelímek vyhodil do nejbližšího odpadkového koše a s rukama v kapsách odešel a nechal tak Cory samotnou.

Pokud se však Rashomon dal považovat za společníka, tak sama nebyla.

„Mohu něco říct, má paní?" zeptal se po pár dalších minutách ticha.

„Posluž si."

„Nejdříve mi však odpovězte, co cítíte, má paní?"

„Dezinfekci," odsekla stroze.

„A dál?"

„Nic."

„Vážně ne?"

„Nic," zavrčela už podrážděně.

„Ach tak, je asi brzy, nu což, řeknu Vám to, má paní. Smrt má svou vlastní vůni. Schválně neříkám zápach, jelikož všichni moji staří pánové onen odér nazvali vůní. Všichni se shodli na tom, že cítí palačinky, jakmile k zemi padl mrtvý člověk."

„A proč mi to říkáš?" Cory se konečně odlepila od skla, kde zůstal jeden mastný flek, ale ignorovala ho.

„Po určité době se naučíte vycítit člověka, který brzy zemře. Ucítíte totiž palačinky. Chce to však cvik v zabíjení, aby se vám tento cit vyvinul."

Cory mlčela, nelíbilo se jí, kam to vedlo.

„V překladu Vám chci říci, má paní, že cítím palačinky."

Ztuhla strachem, ale ihned se uklidnila, díky slovům: „Jsme v nemocnici, smrt je tady všude, nic to neznamená." Moc dobře totiž věděla, že Rashomon naráží na jejího dědečka, ale to nebyla pravda.

„Ne, cítím vůni palačinek linoucí se od Vašeho dědečka. Je mi to líto, má paní, ale ta vůně je moc silná. Nezbývá mu moc času," zašeptal Rashomon.