RASHOMON

Kapitola dvacátá sedmá

 Naposledy se podíval z okna do jarního poledne. Třešeň na pozemku školy pomalu ztrácela své růžové lístky, tráva se zbarvovala po zimě do zelena, stěhovaví ptáci se v hejnu vraceli do svého letního útočiště, aby mohli začít hnízdit.

Odvrátil hlavu od okna, podíval se na tikající hodiny, poté do plné třídy a řekl: „odložte tužky, ze zadních lavic vyberte."

S tichými povzdechy, šustěním papírů a tichým remcáním o složitosti písemné práce studenti odložili své tužky a ti v posledních lavicích vstali, aby všechny papíry vybrali.

Vysoký mladík s kudrnatými vlasy se na chvíli zastavil u lavice před ním, chvíli mluvil s dívkou, která si unaveně podpírala hlavu a rukou si lehce mnula vyholené místo nad uchem, kde měla z části vyholenou hlavu a ošklivou vystouplou jizvu.

„Geoffrey, přineste mi ty papíry," okřikl chlapce a zamračil se na něho.

Chlapec tak učinil, ale cestou zpátky se ještě předklonil k dívce, aby něco krátkého řekl. Ta na to odpověděla nepatrným úsměvem a promnutím unavených očí.

Ze zvědavosti si našel její práci, byla z velké části nepopsaná. Vztekal by se nad tím, kdyby šlo o jiného člověka, ale u téhle dívky se ho zmocňovalo něco mezi pocitem úzkosti, lítosti a strachu. Díval se na ni, na to, jak za poslední měsíce pobledla, jak se zdála neobratnější, zpomalená, unavená. Strašně od toho incidentu zestárla.

Poslední dvě minuty té hodiny jenom očima skrze své brýle prohlížel písemky, přibližně hodnotil výsledky, přitom okřikoval studenty, aby poslední minuty mlčeli.

Zazvonilo, všichni se začali balit, odcházeli ze třídy.

Zavolal na tu dívku, zavolal ji k sobě, tiše polkl, když se na něho podívala s otázkou ve tváři a zároveň s tím zatnula zuby. Stále ji štvu, uvědomil si. Ale bylo mu to jedno, protože byl stále naživu a ona také.

Seděl stále za katedrou, když k němu přišla s batohem na jednom rameni a rudě podlitýma očima. Posunul si ukazovákem pravé ruky brýle trochu víš, zvedl k ní zrak a zeptal se nejdříve, jak se cítí.

„Je to lepší," odpověděla tiše.

Čekal a doufal, že něco řekne, ale mlčela. Zdálo se, že si ani nepamatovala na jejich rozhovor toho podzimu. On si na něj však pamatoval. Řekla mu, že už nikdy nikdo nezemře, že se o to postará, ale co se stalo krátce poté? Zemřela ona. Byla pět sekund mrtvá, její srdce se zastavilo, ale pak... ožila. Byl to prý zázrak, neměla být živá, měla na místě zemřít, ale nebylo tomu tak.

Co bylo pak na tom, že ležela dlouhou dobu v nemocnici? Co na tom, že má na hlavě jizvu po té nehodě? Byla živá. A nikdo už v její blízkosti nezemřel.

„Chtěl jsem se tě zeptat, jak to s matematickou a fyzikou vidíš. Ani v jednom nemáš momentálně dobré výsledky, ale vzhledem k tvé situaci to není překvapivé. Kolik budeš potřebovat času, než zameškanou látku doženeš?"

„Maximálně pár týdnů... Geoffrey mi pomáhá," odpověděla, stiskla jeden popruh svého batohu, těkla očima ke kapse u své mikiny a tiše polkla.

„Neřekl bych, že je Geoffrey moudrá pomoc, ale uvidíš. Kdybys potřebovala přeci jenom pomoci... Stačí říct," polkl nervózně. Stále doufal, že cokoli řekne, že něco objasní.

Když tu dívku viděl na podzim, něco ho nutilo bát se jí. Něco v ní ho nutilo bát se, ale když na těch pár sekund zemřela, všechno to zmizelo. Ta bolest, co mu někdo způsoboval, ty hlasy v jeho hlavě. Zranění se mu z velké části zahojila, až na pár jizev na zádech a popáleniny. Paranoidní strach z té dívky zmizel. Ale přesto nezapomněl na to, co viděl. Jak zabíjela... Jak se tvářila, jak klidně k němu mluvila, jako kdyby to bylo normální.

„Můžeš tedy jít," polkl s pohledem do strany.

Ale zůstala stát na místě, mračila se, přemítala. Nakonec vytáhla něco ze své mikiny. Byla to obyčejná bílá papírová krabička přelepená průhlednou izolepou, aby se nemohla otevřít, s nápisem „pan Emichi" na vrchu.

„Nevím, odkud to mám. Ale je tam Vaše jméno... Tak Vám to dávám," zamumlala nechápavě, položila na katedru tu bílou krabičku, pokrčila rameny, omluvila se, že musí k doktorovi, rozloučila se a zmizela ze dveří.

„Naschle...," zamumlal nechápavě s pohledem krabičku, kterou před něho položila.

Chtěl se té krabičky dotknout, ale vrátil se mu špatný pocit. Byl to ten pocit, který ho nutil jít se v noci projít a vidět umírat lidi.

Ale druhý pocit ho nutil, aby krabičku otevřel a podíval se na to, co mu bylo adresováno.

Druhý pocit byl silnější. Zatnul zuby, uchopil krabičku do obou rukou, odtrhl izolepu, odklopil víčko a díval se nechápavě na černý přívěsek s oválným onyxem. Polil ho studený pot. Nějak tak se cítil, když sledoval před měsíci umírat jednoho studenta, takhle mu bylo, když byl s bratrem v cukrárně, kde později zemřel jeho bývalý student. Takový pocit měl, když na něho jeho studenta upřela krví podlité oči a před ústa si dala ukazováček, aby mu naznačila, že to nikomu nemá říkat. Nikdy to nikomu neřekl. Protože by mu nevěřili. Ty smrti nebyli vyřešeny, nikdo nikoho neviděl, nikdo nepřežil... Nebylo jak to vyřešit.

Vzal opatrně přívěsek do ruky, nechal onyx viset ve vzduchu a prohlížel si ho. Všiml si dvou rudých teček v jeho středu, přišlo mu, že ho to pozorovalo, děsilo ho to. Další rudé oči, které se na něho dívali pohledem vraha.

„Proč mi to dala?" zešeptal si pro sebe v tiché třídě. Podíval se do krabičky, chtěl ten onyx uklidit, ale všiml si toho tužkou naškrábaného nápisu na dně krabičky.

ZBAV SE MĚ!

Tři slova, která Niklasovi napověděla, že jestli existoval nějaký původ toho zla, které Cory Rodgersová napáchala, byla to tahle věc.

Onyx spadl zpátky do krabičky. Přiklopil ho víčkem, přelepil odtrženou izolepou, strčil, schoval tu věc do své tašky a odešel ze třídy s myšlenkou, že čím dříve to udělá, tím lépe.