RASHOMON

Kapitola dvacátá třetí

 Nepustil ji. Držel se jejího pasu jako se malé dítě drželo své matky, když se bálo cizích lidí.

Mluvila na něho, opakovala v otázce jeho jméno a doufala, že jí cokoli řekne, ale chlapec nemohl mluvit, mohl pouze sténat bolestí a smáčet svými slzami Coryinu mikinu.

Dlouho se podpírala jednou rukou a tu druhou měla ve vzduchu, nevěděla, kam ji položit, zda něco udělat, ani netušila, jak utišit někoho, kdo byl jako Geoffrey.

Nakonec svou ruku přeci jen položila, zabořila ji do rozcuchaných hnědých vlasů a doufala, že ho zároveň i trochu uklidní, ale způsobilo to akorát to, že se z Geoffreyho úst vydralo dlouhé zasténání a ještě zpevnil svůj stisk.

„White? Co ti je?" zeptala se, jakmile aspoň trochu zmírnil své bolestné sténání.

„Viděl jsem smrt," zašeptal po dlouhé pauze. Konečně Cory pustil, pomalu se od ní odtáhl, spodní ret se mu chvěl, schoval se pod svou deku, pod kterou se schovával, když Cory přišla, stáhl se opět mezi postel a stůl a tam zůstal s oříškovým pohledem upřeným na Cory.

„To já taky, Freyi. I spolužáci, všichni jsme viděli smrt. Ale je to už několik týdnů, jo?" promluvila na něho.

„Ne... Ne...!" vykřikl, „já... Viděl jsem... Jiné. Hodně, hodně, hodně lidí. A zlobí se, já... Já je zabil!"

Cory sebou při výkřiku posledního slova škubla a zamračila se. To ona byla vrah, její kamarád byl pouze přítel vraha.

„Nikohos nezabil," pokusila se mu vysvětlit.

„Oni říkají, že jo."

„Nezabil, Freyi."

„Jo..."

„Nezabil."

„Jo..."

„Nezabil, Geoffrey!" zatřásla s ním, ale to způsobilo akorát jeho duševní zhroucení. Schoval tvář mezi kolena, houpal se dozadu a dopředu a hekavě dýchal, jak nemohl popadnout dech.

„Ale jo... Jo... Zabil jsem je. Zabil jsem je všechny. Lucase... Protože jsem ho nenáviděl. Viktora... Protože mi ublížil. Toho bezdomovce, protože jsem ho musel nakrmit," vysvětloval s pláčem. „A teď se mi mstí. Křičí na mě, koušou, škrábou, ale... jen v mojí hlavě," sténal.

Něco na těch slovech Cory zaujalo. Ta jména, ty důvody, ty věci. Strhla ze svého přítele deku, donutila ho zvednout hlavu, aby se jí díval do očí.

„Koho si musel nakrmit?" zeptala se s důrazem na každičké slovo zvlášť. I když nebyla bystrým a chytrým člověkem, moc dobře věděla, koho tím Goeffrey myslel, ale proč tomu tak bylo? To už netušila.

„Jeho... Toho, kdo žere mojí duši. Jmenuje... jmenuje se," vysvětloval rozechvělým hlasem. Před posledním slovem hlasitě polkl, rozhlédl se po pokoji, zda tam nikdo jiný není, pobídl Cory, aby se k němu přiblížila, a když tak učinila, pošeptal jí do ucha jméno, které ona šeptala, když chtěla zabít.

„... Rashomon."

Nejdříve se Cory sevřelo hrdlo, protože si myslela, že zemře, že ji Rashomon zabije, ale pak si uvědomila, že nemůže. Protože ona byla jeho pánem, ne Geoffrey.

„Odkud ho znáš?" zeptala se, když se odtáhl a přetáhl si přes hlavu deku.

„Přišel za mnou v noci. A řekl, že se bude krmit mojí duší," vysvětlil.

„Proč?" zeptala se čím dál více nechápavě.

„Nevím," hlesl zděšeně.

„Freyi," pronesla vážně, ale pak ztratila slov. Nervózně se rozhlédla po pokoji, chvíli si prohlížela medaile, chvíli plakáty, hry, učebnice a nakonec skončila s pohledem na sendviči, který se válel na posteli. Vzala ho do ruky, položila zpět na talíř a dala ho do ruky Geoffreymu se slovy, aby se najedl, že si potřebuje něco vyřešit, ale hned se vrátí.

Nejdříve protestoval, chytil její nohu a nechtěl, aby odcházela.

„Budu za dveřmi. Věř mi, prosím."

Musela přísahat, že neodejde. Až potom ji pustil a dokonce se i zakousl do jídla.

„Ubohý chlapec," promluvil konečně Rashomon, jakmile zavřela dveře od pokoje.

„Vysvětli to!" poručila neviditelnému společníkovi s pěstmi pevně zatnutými.

„Co, má paní?" zeptal se nechápavě.

„Geoffreyho. Je... Jak je to možný? Chová se šíleně... Chová se tak, jak bych se měla chovat já!" zakřičela. Až potom si uvědomila, že v přízemí jsou Geoffreyho prarodiče. Seběhla do půlky schodů, aby se ujistila, že jsou v kuchyni a dveře mají zavřené. Vzhledem k tomu, že nebyli nejmladší a jejich sluch nebyl nejlepší, nejspíše ji neslyšeli. Vrátila se zpět nahoru, raději zalezla do koupelny, kde se posadila na vanu a poručila služebníkovi z pekel, aby vysvětlil Geoffreyho chování.

„Děje se to, co jsem vám říkal. Vaše duše je pohlcována šílenstvím. Neděje se nic, o čem bych vám neřekl," řekl prostě.

„Ne," zasyčela, „má duše je má. Geoffreyho je Geoffreyho. Moje duše je v poho, Freyova je na sračky!" zařvala a udeřila do chladných dlaždiček, div si nezlomila zápěstí.

„Vlastně je tomu naopak," odmlčel se Rashomon.

Cory chvíli mlčela, než se podrážděně zeptala: „To jakože Freyova je na sračky a moje je v poho?"

„Myslel jsem to tak, že Vaše je, tak říkajíc, na sračky a Vašeho pana manžela tak nějak... v poho."

„Meleš nesmysly, je ti to jasný?" vyprskla.

„Ne, nemelu, má paní," bránil se, „copak vy si nevzpomínáte?"

I když Cory neměla ani trochu tušení, na co by si měla vzpomenout, řekla prosté: „Ne, objasni mi, na co bych si měla vzpomenout..."

„Bylo vám pět," začal Rashomon, ale Cory mu do toho pro jistotu ještě skočila.

„No tak na to si fakt nevzpomínám..."