RASHOMON

Kapitola čtrnáctá

 První kávu toho dne si Niklas Emichi koupil ještě na cestě do práce. Nestihl si ji uvařit doma, zastavil se tedy u prvního stánku, kde na kost promrzlý stánkař prodával kromě kávy i něco malého k snídani a také ranní noviny.

Jelikož strávil Niklas celou neděli u svého bratra a nebyl tak ve spojení se svou domovinou, zeptal se sebe samého, zda se něco zajímavého za ten den nestalo a noviny si koupil společně s černou kávou s dvěma cukry.

Ač se to nezdálo zcela bezpečné, když šel po ulici, kromě upíjení kávy i očima přejížděl po titulcích v novinách a kromě na zprávy ohledně výsledků voleb do městské rady, shrnutí sportovních výsledků zdejšího plaveckého týmu a také týmů vodních pólistů, nenašel nic zcela podstatného, dokud neotočil na poslední stránku předtím, než se dostal k inzerátům. Tématem se nezaobíral nijak velký sloupec, ani samotný titulek nebyl velký, ale za to Niklase zaujal, když si ho všiml. Dokonce se i zastavil na rohu ulice, aby si pár řádků přečetl.

SMRT POD MOSTEM

K vraždě bezdomovce došlo v noci z 25. na 26. října kolem osmé hodiny. Svědci tvrdí, že oběť již spala, když z nenadání bolestivě vykřikla a tiskla dlaně na zakrvácené břicho. Muž při převozu do nemocnice zemřel na vykrvácení. Přítomní svědci tvrdí, že nic neviděli, policie po vrahovi zatím pátrá.

„Zvrácený svět," zašeptal si Niklas, když skládal noviny do své tašky. Více si číst nepotřeboval, už mu stačilo pouze to, aby přišel včas do práce a vypil svou kávu, dokud byla teplá. Ale musel přemýšlet nad zavražděním, i když se ho to netýkalo a každému muselo být jasné, že bezdomovce zabil jeden z nich a pouze se navzájem kryjí. Kdo ví, jak to mezi nimi tam pod mostem bylo.

Pětadvacátého byla sobota. A v osm jsem sám ještě byl venku a kupoval nějaké věci k Prestonovi. Od toho mostu jsem byl kousek, došlo mu.

A k mostu se taky blížila Rodgersová Cory, chvála Bohu, že se tam do toho nezapletla, vydechnul úlevně. Byl si jistý, že by nesnesl, kdyby se dalšímu studentovi něco stalo.

Byl už prakticky u školy, když přestal přemýšlet nad zavražděným bezdomovcem a navíc k tomu dopil svou kávu. Vyhodil prázdný kelímek do nejbližšího koše a raději přidal do kroky, aby měl ještě malou časovou rezervu, než bude muset jít učit onen druhý ročník, kde už skoro měsíc chyběl jeden student, jehož smrt byla stále neznámá.

„Seš nemocnej," obeznámila ho Cory, když mu do rukou vrážela jeho mikinu.

„Nejsem," namítl s uraženým otočením hlavy do strany.

„Máš rudej nos, sotva mluvíš, frkáš, prskáš, smrkáš. Seš nemocnej, Freyi, přiznej si to," řekla mu důrazněji, když s ním mířila do třídy.

Zdál se naštvaný, jako by nemoc byla nějaká urážka. Rovnou se do své mikiny navlékl a ani si nevytáhl rukávy k loktům, jak měl ve zvyku. Musela mu být zima, což znamenalo, že je skutečně nemocný.

Zbytek cesty do třídy vypadal jako hádka dvou dětí. Neustálé ‚a jo!' z jedné strany, zatímco ta druhá stále opakovala: ‚a ne!'

„Freyi, vim, že si nebyl oficiálně už tři roky nemocný, i když ti baby jednou za čas napíše nějaký to nachlazení a to shodou náhod v době, kdy jsem nemocná i já, ale pochop, že máš chřipku," řekla mu už s vážností.

„Nemám chřipku," namítal furt dokola, i poté, co se složil do své lavice a z půlky si na ní i lehnul.

Cory využila jeho chvilkové nepozornosti a dala mu ruku na rozpálené čelo, aby mohla říct: máš horečku, magore."