RASHOMON

Kapitola devatenáctá

 Probuzení z noční můry obvykle doprovázelo škubnutí celého těla, pot stékající po těle a někdy i zalapání po dechu.

Niklas neměl noční můru. Jeho noc byla bezesná, ležel na břiše, jelikož poškrábaná a celkově zmrzačená záda ho neskutečně od toho odpoledne bolela. Někdy uprostřed noci se však přetočil na záda a chvilku na to se i s panikou probudil.

Cítil už ve spánku, že je něco špatně. Docházel mu kyslík, cítil, jako kdyby mu někdo kolem krku omotával ostnatý drát a utahoval. Bolest byla nesnesitelná, ale myslel si, že se mu jenom zdá. Omezený přísun kyslíku ho však donutil probudit.

Ze sevřeného hrdla dokázal vydrat pouze bolestné chrchlání, instinktivně si chytil krk, aby si mohl z krku stáhnout ostnatý drát, který se mu kolem něho utahoval, ale nic necítil. Pouze svou ledovou, velmi citlivou pokožku na krku.

Po čele mu stékal pot, cítil, jak se na něho lepí povlečení, zrychleně dýchal, aby vynahradil tělu ztracený kyslík a odmítal sundat ruce ze svého krku, protože se bál, že ho zase něco začne dusit.

Stáhl jednu ruku z krku, aby mohl rozsvítit lampu, znervózňovala ho černá místnost, kterou pouze osvětlovalo světlo z pouliční lampy na rohu ulice.

„Byl to jenom sen," zašeptal si pro sebe rozechvěle a s bolestným zasténáním se posadil. Promnul si unavené oči, nasadil si okamžitě brýle, jak měl ve zvyku každé ráno, i když v té chvíli bylo krátce po třetí ráno a vstal z postele.

Šel ihned do sprchy, aby ze sebe smyl pot a navíc se chtěl podívat znovu do zrcadla, aby se ujistil, že celý ten den nebyl hloupým snem a skutečně se vše stalo. Skutečně viděl zemřít dalšího člověka? Skutečně měl zmlácená, pořezaná záda?

Otočil se k zády k zrcadlu, ohlédl se přes rameno a se smutkem ve tváři si uvědomil, že to sen nebyl. Mnoho malých a jeden velký čerstvý škrábanec. Žluté, modré, zelené, černé a fialové modřiny po celé ploše zad, sedřená kůže a něco, co vypadalo i jako spálenina, i když kůže moc seškvařeně nevypadala.

Nechápal, jak to bylo možné, proč měl tak zničená záda, kdo mu to udělal. A hlavně, kdy to udělal. Necítil bolest, dokud nezemřel toho odpoledne ten chlapec, od té doby nepomáhalo sebevětší množství léků.

Svlékl ze sebe propocené oblečení, odhodil ho s nezájmem na zem a chystal se vlézt do sprchy, když jeho zrak znova upoutalo zrcadlo. Tentokrát se však zaměřil na svůj krk.

Začaly se na něm tvořit čerstvé modřiny. Jako kdyby ho skutečně někdo svíral.

Opatrně se dotkl jedním prstem krku a ozvala se pronikavá bolest do celého těla.

Přes záda mu projel ledový chlad. Ještě jednou jemně položil prsty na nové modřiny a hlasitě polkl.

I když od poledne nic nejedl a nepil, zvedl se mu pod všechnou to bolestí žaludek, ale dokázal vydávit pouze trochu kyselých šťáv do umyvadla, než se pod náporem další agónie sesunul na chladné dlaždičky v koupelně.

Celou noc probděla. Seděla v rohu své postele, opírala se o zeď a vymýšlela plán. Celý život slýchávala, jak nic není nemožné, že existuje řešení každého problému. A jejím problémem se stal Rashomon.

„Zničím tě," zašeptala Cory uprostřed noci.

„Jsem tisíce let staré stvoření, měl jsem mnoho pánů a všichni řekli tutéž samou věc. A stále jsem zde. Myslíte si, že Vy jste výjimečná, má paní? Že dokážete to, co jiní nezvládli? Že uspějete tam, kde všichni selhali? Nemyslím si, má paní," odpověděl Rashomon pobaveným, ale přesto velice vážným hlasem.

Šeptal Cory do ucha ta děsivě znějící slova, už se ani netřásla, protože věděla, že to nemá cenu, ať se bude sebevíce třást, pohybovat a bránit se před Rashomonem, stále ho bude slyšet, jak jí šeptá, jak se dotýká jejího těla, ucítí ho na každém kroku jejího života, dokud nezemře. Nebo dokud ho nepřechytračí.

Kolem čtvrté hodiny ráno se poprvé pokusila zničit kontrakt s Rashomonem.

Vstala, snažila se netřást, ale nešlo to.

Zhluboka se nadechla a zašeptala to slovo.

„Rashomon."

Ale nic se nestalo. Ticho.

Pak Cory zaslechla tlumený smích velice známého hlasu.

„A kohopak si přejete zabít?" zeptal s pobavený Rashomon.

„Tebe," zasyčela na něho, zamračila se a zatnula odhodlaně zuby.

Nastalo dlouhé ticho. Cory si jednu sekundu dokonce i naivně myslela, že Rashomon musel zabít sebe samého, ale zároveň věděla, že tak jednoduché to nebude. A měla pravdu. Rashomon totiž promluvil.

„Pokud mne chcete zabít, ukažte na mne," řekl.

Samozřejmě, zapomněla na to, že musí na člověka ukázat. Zaskřípala nervózně zubama, pozvedla ruku a soustředila se.

Rashomonův hlas byl vždy za jejími zády, takže se stačilo rychle otočit a ukázat na něho, než se pohne.

Trhla celým tělem vlevo, její ruka vystřelila do vzduchu a zašeptala: „Rashomon."

„Opět jste na nikoho neukázala," řekl Rashomon opět za Coryinými zády.

Pokusila se o to znova, otočila sebou, její ruka vystřelila rychleji, i pokyn přišel rychleji, ale opět neuspěla. Rashomon se stále vyskytoval za jejími zády.

Nevzdávala se, šla na to po třech dalších pokusech jinou technikou.

Zvedla ruku nad rameno, ukazovák namířila za svá záda a opět zašeptala to jméno svého pekelného služebníka.

„Proč si myslíte, že jsem za vašimi zády, má paní?" zeptal se Rashomon s náznakem smíchu.

„Cítím tě," odpověděla se zasyčením a ukázala opět za svá záda a zašeptala jeho jméno.

„To, o co se pokoušíte, se pokusily už stovky. Víte, má paní, mohu zabít jenom to, na co ukážete, zhmotním se před onou obětí a zabiju, poté se mé tělo opět rozplyne a čekám na další rozkaz. Jestli se tedy snažíte ukázat na něco, co nemá formu... Nikdy na to neukážete," vysvětlil Rashomon s klidem. Jako kdyby si vůbec nebral osobně, že se ho Cory snaží zabít.

Asi je na to zvyklý, pomyslela si.

„Vzdáváte pokus o mou vraždu?" zeptal se Rashomon, když Cory dvě minuty nehnutě stála uprostřed svého pokoje a zatínala pěsti.

„Ne," odsekla stroze.

Otřela si oči, cítila slzy, které jí tekly znovu po tvářích, i když už netušila, zda je to kvůli ztrátě Victora, faktem, že uzavřela kontrakt s Rashomonem, že zabila tři lidi, způsobila smrt dalšího člověka a toho, že kvůli ní nevinný člověk trpí mučení Rashomonovými potomky.

„Dobrá, než se však pokusíte opět poručit mi, abych zabil sebe samého, musím Vám něco říct, má paní."

„Co?" odsekla.

„Sedmkrát jste pronesla mé jméno, tudíž sedm rozkazů. Na nikoho je však neukázala, jak je Vám již známo. Vaše rozkazy nelze vzít zpět, musíte ukázat na sedm lidí."