RASHOMON

Kapitola druhá

Cory si nedokázala odpustit, že svého dědečka dovedla domů až ve chvíli, kdy je prudký liják ob dva smáčel. Její dědeček měl sice deštník, ale vítr odkláněl kapky na jeho slabé tělo a smáčel jeho vrásčitou kůži.

„Sice jsme promokli, ale vyrazíme zase někdy za dobrodružstvím?" zeptal se starý muž, když Cory předávala otěže jeho vozíčku opatrovatelce, která se o něho starala v domově důchodců.

„Určitě, jenom vyberu lepší počasí," usmála se na něj Cory a zlehka objala jeho křehké tělo.

„Na, vezmi si můj deštník, pak mi ho přineseš, že?" pokynul ji.

Opatrně od něho převzala deštník, který mohl být starší než sama Cory, ale stále sloužil dobře. Rozloučila se se svým dědečkem a vyrazila zpět do deště, aby dorazila domů ještě předtím, než se setmí. Musela dorazit, než se setmí.

Čekala na zastávce autobusu. Déšť neustával, ale vítr už nefoukal. Těžké kapky se odrážely od chodníku a smáčely jí nohy. Tohle však ignorovala, měla hlavu skloněnou a dívala se na onyx, který jí visel na krku na dlouhém provázku. Stále se jí zdálo, že hřál, i když okolní vzduch byl ledový a onyx měl být stejný.

Strašně nerada nosila jakékoli přívěsky. Ztrácela jo a zrovna tenhle ztratit nechtěla. Proč? Protože jí ho koupil její dědeček, i když to byla chvíle slabosti a žádný speciální dárek. Stáhla si opatrně onyx z krku, prohlédla si ho, zaměřila se na dvě rudé tečky uprostřed, které ji upřeně sledovaly a přejela po nich prsty, aby se ujistila, zda to není špína. Nebyla.

„Nečistý kámen," zamumlala si a hodila onyx do náprsní kapsy své bundy, kterou zapnula, aby náhodou onyx neztratila.

Rodina Cory Rodgersové nebyla moc zvláštní, věděla, že mnoho děcek to má jako ona a pro všechny měla stejný vzkaz: „Vím, jak moc nenávidíte, když musíte jít domů."

Sharon Rodgersová, Coryina matka, pracovala jako učitelka na základní škole. Neustále si z práce přinášela tuny dětských výkresů, které dostala od dětí a všechny je ukládala do krabic ve sklepě. Mile vyhlížející žena v plavými vlasy, které vždy nosila v chaotickém drdolu a malýma brýličkami byla milá osoba, která se dala považovat nejspíše až za naivní. Milovala své děti a manžela, dokud od ní a od malé dcery neutekl. Protože to však byla žena, která neuměla být sama, poměrně rychle si našla přítele, s kterým měla další dítko a plánovala svatbu.

Leroy Ramsey byl proti Coryině matce pravý opak. Jeho tvář byla věčně přísná a mohutná vysoká postava na jeho drsném zevnějšku akorát přidávala. Nebylo moc lidí, co se odvážilo dostat s nim do křížku. Pracoval však v bance a to k němu ani trochu nesedělo. Dokonale to však vystihovalo jeho lásku k penězům.

A poslední a nejmladší člen, Connie Ramsey byl synem Coryiny matky a Leroye. Osmiletý chlapec, který byl vždycky všude, jehož brýle neustále padaly z nosu a tmavé vlasy nezkrotné, jako měl jeho otec.

A proč se Cory nerada vracela domů, když měla milující matku, zdravého mladšího bratra a otčíma, který přinášel peníze? Na tohle by dokázalo odpovědět pouze děcko, co to má stejně jako Cory.

„Ti lidé nejsou má rodina."

Muž má být hlavou rodiny, ale ta hlava rodiny nebyla s Cory příbuzná. Byla nucena poslouchat cizího muže, který miloval svého syna a Cory považoval za přítěž, kterou však musel snášet, jestli chtěl mít syna se ženou, kterou miloval. A ta žena mohla milovat svého snoubence, dceru, i syna, ale některým z nich musela dát přednost. A přednost se dávala dítěti, které potřebuje pomoci. U nich to byl disgrafický a dislektický Connie. A Connie? Connie měl na rozdíl od Cory oba dva rodiče pohromadě. Mohl říkat „mami a tati" lidem, kteří spolu bydleli. To Cory říct nemohla. Mohla pouze žárlit na bratra, který tu možnost má.

A bonus? Leroy byl přísný. Nejen na Cory, pravda, ale i na Connieho, ti dva se s tím však vyrovnávali rozličně. Connie se pokoušel sekat latinu, zatímco Cory se pokoušela nevlastnímu otci vyhýbat.

V půlce jízdy autobusem přestalo pršet. Cestou od zastávky k domu už Cory deštník nepotřebovala, nesla ho vedle sebe, volnou ruku zabořenou v kapse a zrak jako vždycky stočený k zemi. Asi čekala, že na zemi nalezne štěstí, ale nikdy tomu tak nebylo.

První lampa, která značila stmívání, se rozsvítila ve chvíli, kdy Cory došlápla na poslední schod k tmavě šedému domku. Vylovila kroužek se dvěma klíči. Moc jich nepotřebovala – jeden od domu a druhý od školní skřínky.

Odemkla, otevřela dveře a hned několik z jejích smyslů bylo omámeno. Málem ohluchla, když z obývacího pokoje zaslechla hlasité volání „Gól!"

Čich byl zase omámen vůní vařené zeleniny a rýže.

A oči měla zaslepené světlem z předsíně. Oproti venkovnímu osvětlení to bylo jako laserem do očí.

Potichu vlezla do domu, zavřela za sebou dveře, pouze tiše pozdravila matku, která jí pozdrav opětovala a vydala se do svého pokoje ignorujíc otázku její matky, jaký měla den. To jí mohla ostatně říct u večeře.

Její pokoj se nedal považovat za uklizený, přepychový nebo zrovna útulný. Ale byl její, což byla jediná věc, kterou potřebovala. Sundala ze sebe bundu a předtím, než ji hodila na židli, vytáhla z kapsy přívěsek s Onyxem a pověsila ho na paroh jelení sošky, kterou jí také dal děda. Měl dva stejné a chtěl, aby jednoho měla i Cory.

Slabě cvrnkla do přívěsku, který se rozhoupal, ale stále jí přišlo, že dvě rudé tečky hypnotizují každý její pohyb a nejsou nadšené z toho, že do nich cvrnká.

Moc dlouho se ve svém pokoji nezdržela. Šla si totiž užít rodinnou večeři. Asi nejhorší část dne, jelikož byla svému nevlastnímu otci na blízku a musela s ním komunikovat.

Dveře od pokoje se prudce zabouchly. Jelení soška na stole se otřásla a stejně tak i onyx. Provázek však na parohu nevydržel, sesunul se po špičce dolů, spadl na zem a ve chvíli, kdy Onyx narazil do dřevěné podlahy, se rozplynul. Zmizel jako černá pára nad hrncem a zmizel. Osamocený provázek zůstal ležet nehnutě na zemi, zatímco černý kouř se rozprostíral po pokoji.