RASHOMON

Kapitola dvacátá první

 Už jste někdy sledovali východ slunce na vlhké trávě?

A už jste někdy sledovali východ slunce na vlhké trávě s učitelem matematiky a fyziky?

A už jste někdy sledovali východ slunce na vlhké trávě s učitelem matematiky a fyziky pod výhrůžkou, že pokud tak neučiní, že ho zabijete?

A už jste někdy sledovali východ slunce na vlhké trávě s učitelem matematiky a fyziky pod výhrůžkou, že pokud tak neučiní, že ho zabijete, ale on vás prosil, abyste to udělali?

Cory tohle zažila a může vás ujistit, že to není nic, co by normální smrtelník chtěl zažít.

Plnila to, co po ní Rashomon chtěl – dávala mu životy. Měla jich zabít sedm, aby nakrmila Rashomona díky své pošetilosti a naivním myšlenkám, že ho dokáže zabít tak prostým plánem. Jako minule, i tentokrát se rozhodla zabít někoho, kdo nemá rodinu, domov a smrt pro něho může být i vysvobozením v těžkých dnech. Bezdomovců bylo však pod mostem osm a ne sedm, toho však nemohla nechat naživu a zabila tedy více lidí, než bylo třeba.

A do toho všeho se připletl její učitel. Nevšimla si ho, dokud jí na něho Rashomon neupozornil slovy: „Mé děti se Vašemu výkonu smějí."

Pak si ho všimla. Zmučeného, unaveného a zděšeného muže s podlitinami na krku, který jí chtěl udat.

„Chceš ho mrtvého ty nebo snad já?" zeptala se Cory šeptem Rashomona. Přiznal ji, že jeho děti přivedli Emichiho, protože doufal, že vydá rozkaz, aby ho zabil, ale Cory tak neudělala. Byla unavená ze zabíjení a nemohla zabít někoho, koho znala. Už ne.

Ale ten člověk ostatně mohl všem říct, co provedla.

„Pojďte se mnou," řekla Emichimu.

Ale on stál, nehýbal se, ztěžka dýchal, s přivřenýma očima se díval pod sebe na kaluž krve, která se pomalu k němu plazila a bál se, že se ho dotkne. Ve vzduchu byla cítit žluč, odporný zápach, ale ne tak odporný jako pohled na to, co dokázalo udělat šestnáctileté dítě.

Ale přesto s ní šel. Šel za černou mikinou, která zbavila té noci života osm lidí a věděl jediné; on bude devátý.

Chvíli se mu hlavy v jeho hlavě smály, ale najednou utichly, jako kdyby jim to někdo poručil, ale jejich tíha z něho neopadla. Stále je cítil ve své hlavě, na svých ramenou a jak se ho drží za ruce jako malé děti vlastní matky.

Černá kapuce z blonďatých vlasů spadla až po dvaceti minutách tiché cesty skrze město.

Cory Rodgersová se s hlasitým povzdechem posadila na mokrou trávu na kopci a pokynula Niklasovi, aby se také posadil.

„Raději bych zemřel ve stoje," hlesl zesláble.

„To je fajn, budu si to pamatovat, teď si sedněte," řekla.

Byl skoro o polovinu starší než ta dívka, ale stejně ji poslechl a posadil se na mokrou trávu, která ho nepříjemně studila, přitáhl si kolena blíže k tělu a podíval se jí do tváře. Do neuvěřitelně klidné a smířené tváře vraha, který jako vrah nevypadal.

Je to ten druh člověka, kterého nikdy nepoznáte, protože vás k sobě nepustí blíž.

To byla slova, která se prohnala Niklasovou hlavou, ta další byla: ale vrahem nemůže být.

A nastalo ticho. Ustupující noc byla klidná, Niklas nemohl pomalu ani dýchat a Cory mlčela. Dívala se na pomalu se prozařující nebe na obzoru, kde prodíralo slunce a čekala na nový den, kdy bude moci zapomenout na to, co se v noci stalo.

„Úkol z matiky neodevzdám, neměla jsem čas udělat ho," řekla z ničeho nic Cory, „a stejně ho nechápu."

Niklas polkl krev, která se mu dostala do pusy poté, co si nervozitou prokousl tvář, až poté zašeptal, že to nevadí.

„Asi se zeptám třeba Saula, jestli mi to vysvětlí," prohodila Cory jenom tak.

„To by bylo zodpovědné," řekl Niklas.

„Co se Vám teď honí hlavou, pane profesore?"

„Můj bratr se často setkává s někým, jako jsi ty. S těmi, kdo berou životy. A každý z nich to dělá, protože k tomu má nějaký důvod. Jaký je ten tvůj?" zeptal se co nejopatrněji mohl.

„Zachraňuji svět," odpověděla mu.

Krátce se na něho podívala s výrazem, že to myslí vážně, ale on jí nevěřil. Nebo to alespoň nechápal.

Olízla si popraskané rty a zeptala se: „bolí Vás to?"

Přitom ukazovala na jeho krk.

Instinktivně si povytáhl límec mikiny, ale podlitiny neviděla, ale přikývl.

„Řekl mi, že pokud ho nenakrmím, tohle budou zažívat všichni lidé. A tak jsem ho uposlechla, bylo to nejednoduší řešení tohohle problému. To, že se to děje Vám, je jenom nehoda, kterou jste si částečně zavinil sám, když jste se při smrti Lucase díval do jeho očí a zrcadlil si strach, který v nich měl," vysvětlila mu krátce a stručně.

Po té odpovědi měl však Niklas více otázek. Chápal, že na světě jsou lidé, kterým přináší potěšení vraždit, ale Coryiin důvod mu nedával smysl.

Nepodstatnější otázka však byla: „Lucasova smrt je tvým činem?"

„Ano."

„Ale udusil se vlastní krví a tys... seděla tam vzadu. Není to možné, ne?"

„Nezabíjím. Zabíjí ten, kdo mě vraždit nutí, já mu to jenom musím přikázat. Je to složité, ale řeknu vám tohle: neříkejte to nikde. Nikomu. A já vám slibuji, že za týden nebo i méně bude konec toho všeho. Už nikdo jiný nezemře."

A pak se zvedla, aby mohla odejít, řekla, že půjde spát, že do školy dnes nepůjde.

„A mě nezabiješ? A co ten chlapec ze včerejška? A... Co tvůj dědeček?"

Odpověděla zcela nepřímo, nebyla to odpověď ani na jednu otázku, ale zároveň na všechny otázky, co by jí mohl kdykoli položit, kdyby neměl strachem zauzlovaný jazyk.

„Už nebudu vraždit."

Domů se Cory dostala až po východu slunce. Zatímco se většina lidí odebírala do práce a do škol, ona mířila do své postele, aby se vyspala.

Měla štěstí, když zasunula klíč do zámku domu, bylo zamčeno, což znamenalo, že už všichni odešli.

Hladová vlezla do kuchyně, kde našla na stole studenou snídani se vzkazem od matky, ať zůstane dnes doma a oběd má v lednici.

„Asi si nevšimla, že jste nebyla v noci doma," zasmál se nad tím tiše Rashomon, který po celou noc od těch zabití mlčel.

Cory mu neodpověděla, vzala si ze stolu hrnek s čajem, čerstvé pečivo a šla si lehnout do pokoje.

Přemýšlela celou dobu nad Emichim. Nad tím, že nebyla odvážná zabít ho. Ušetřila by si hodně práce, nevěřila mu, že nic neřekne, možná už v téhle chvíli byl na policejní stanici a říkal, kdo všechny ty lidi zabil, i když nedokázal vysvětlit jak. Ale zároveň mu chtěla věřit, že bude mlčet.

Spánek přišel po pár minutách, ani nevlezla pod deku, usnula ve svém oblečení na rozestlané posteli a měla pocit, že jí upadnou zimou prsty u nohou.

A pak jí u hlavy začal hlasitě zvonit mobil. Probudila se, zanadávala a podívala se na toho, kdo jí probudil.

„Freyova babička?" nechápala, ale raději to té staré ženě zvedla.

„Prosím?" zeptala se unaveně.

V telefonu chvíli bylo ticho, ale slyšela nervózní dech.

‚Cory?' ozvalo se najednou.

„Ano?" odpověděla otázkou.

‚Cory... Prosím... Moc tě prosím. Přijď za Geoffreym... On... Moc tě potřebuje,' vzlykala.