RASHOMON

Kapitola sedmnáctá

 „Poslední dobou se se mnou chceš scházet nějak často, ne, bráško?" zeptal se Preston.

„Jo, no...," koktal Niklas do nabídky jídla a pití.

„Už cejtíš osamělost?" rejpl si do něho starší bratr.

„Oba dva jsme osamělí," opravil ho zase ten mladší.

Bohužel, na to Preston nemohl cokoli namítat, jelikož to byl holý fakt, raději se zaměřil na nabídku podniku, do kterého ho bratr vzal a musel se nad tím zamračit.

„Žádný alkohol, žádné pořádné jídlo, jenom kávišky, dortíčky a zmrzliny... tys mě vzal do cukrárny!" zděsil se tak hlasitě, že to okolní hosty donutilo podívat se, co mají ti dva u okna za problém.

Niklas se snažil tvářit, že k tomu hlasitému muži nepatří a jeho zrak přitom zabrousil k otevírajícím se do dveřím, do kterých vstoupil jeden současný a jeden jeho bývalý student.

„Niki! Proč si mě vzal do cukrárny?" kňoural Preston a přitom pod stolem kopal do bratra, aby si ho začal všímat a odpověděl mu.

Niklas nejdříve jedno z kopnutí oplatil, jako kdyby oba dva nebyli už dávno dospělí, pak teprve zrak k bratrovi vrátil a odpověděl: „nemám tušení, prostě se mi zachtělo na kus čokoládového cheesecakeu."

V odpověď se Preston pouze zamračil a otevíráním rtů naznačil slovo ‚parchante'.

„Určitě mají i nečokoládový dorty," uklidnil ho Niklas krátce předtím, než přišla servírka, aby vzala jejich objednávku.

Než Niklas stačil otevřít pusu, slov se ujal Preston.

„Dvě vídeňský kávy a dva pudinkové dorty, děkuji mnohokrát."

Číšnice, který si dle věku musela v cukrárně přivydělávat v průběhu vysoké odešla a až poté, co zmizela zcela za pultem z ní Preston spustil zrak a svůj úsměv věnoval bratrovi, který se na něho mračil skrze brýle.

„Copak, Niki?" zeptal se provokativně Preston.

„Nemám rád vídeň a pudink," zavrčel.

„Skutečně?" pronesl Preston hlasem, který zcela naznačoval, že o obou věcech věděl.

„Tvoje alergie mi ničí život už od dětství, abys věděl," zasyčel Niklas a otočil hlavu od bratra, který se tiše hihňal a omlouval se, že si alergii na čokoládu nevybral dobrovolně.

Až po pár minutách, když už byla objednávka na stole a Niklas nepromluvil ani slovo, zeptal se Preston, co se děje.

„Jenom se cítim poslední dobou pod psa," přiznal.

„Proč?" huhňal, jelikož kus pudinkového dortu si už hověl v jeho ústech.

„Nevim, od tý doby, co umřel ten můj student, mi přijde, jako kdyby svět přišel o všechnu radost," vysvětlil poklesle.

Na rozdíl od Prestona, on se ve svém dortu pouze rýpal a kávu nechal chladnout, ani jedno mu nepřišlo na chuť. Popravdě ani necítil potřebu dodatečně si objednat cheesecake, protože ve skutečnosti neměl ani trochu chuť na čokoládu, dort nebo cokoli jiného.

„Není to poprvý, co ti někdo v blízkosti umřel. A ten kluk ti nemohl být tak blízký, ne?" zeptal se Preston bez klasické dávky humoru a rýpání.

„Ne, vlastně jsem ho ani neměl rád, ale zkrátka... Od tý doby jsem nebyl ani jednou šťastný. Všechno mi přijde černé, nedůležité a smutné. Teď o víkendu zabili nějakého bezdomovce pod mostem a první, co mě napadlo, bylo to, co kdyby se to stalo někomu, koho znám. Třeba i dalšímu studentovi nebo komukoli jinému, prostě... Prostě všechno už od tý doby vidim černě."