RASHOMON

Kapitola dvacátá čtvrtá

Oslavila páté narozeniny sotva před pár týdny, ale už si myslela, že svět nemůže být horší. Přišla o otce, odešel, nikdy se nevrátil a nechal ji samotnou jenom s její matkou, která však nesmutnila. Jako kdyby čekala, že její muž odejde a nikdy více se už nevrátí.

Ta malá holčička na to však připravena nebyla a proto celé dny plakala, chtěla zpět svého tátu, chtěla úplnou rodinu.

Byla to zároveň i doba, kdy začala chodit do školky. Poprvé potkávala jiné děti jinde než na hřišti a už tak brzo chápala, že nemá ráda velké skupinky. Držela se v vzadu a ty první dny poté, co její táta odešel, byla co nejdále mohla a s nikým nekomunikovala.

V těch strašných dnech přišel také člověk, který jí skoro po dvanácti letech držel kolem pasu a ustavičně naříkal, protože si myslel, že zabil několik lidí.

Ve dni jejich prvního setkání však brečela ona.

Seděla v rohu herny v plastovém domečku, kde si většinou už nikdo nehrál a toho právě využila.

Krčila se v jeho rohu pod oknem s utrženými okenicemi, tvář schovávala v klíně a čekala, až odbije třetí hodina odpoledne a její matka si ji vyzvedne.

A v jedné té nekonečné minutě do domečku vlezl chlapec ve velké mikině a s čupřinou rozcuchaných vlasů s tmavě hnědé barvě a zelenohnědýma očima.

Neznala ho, v životě ho neviděla, musel tam být nový, podobně jako ona. Chvíli se na něho zamračeně dívala, naznačovala mu, aby odešel, ale on místo toho vlezl dovnitř a sedl si do protějšího rohu s vykulenýma očima a semknutými rty.

Odvrátila od něho zrak, aby se na něho nemusela dívat, naznačovala mu, že ho tam u sebe nechce.

„Já jsem Geoffrey," představil se, „táta mi říká Frey. Jak se jmenuješ ty?" zeptal se.

„Cory," odpověděla tichým mumláním.

„To je klučičí jméno!" prohlásil, „ale ty nejsi kluk."

Nic na to neřekla.

„Jsem tu nový," mluvil dál.

Zamručela nesrozumitelná slova.

„Bydlim teď s babičkou, protože rodiče se o mě hádaj a neví, kdo si mě vezme," dodal trochu posmutněle.

Už po více než měsíci chlapec pochopil, že u prarodičů zůstane navždycky.

„Chceš si hrát?" zeptal se a naklonil hlavu zlehka do strany.

„Ne," odpověděla mu Cory.

„Jsi smutná... proč?"

„Stýská se mi po tátovi," přiznala mu a schovala obličej do dlaní.

„Odpoledne tě vyzvedne!" zvolal chlapec nadšeně a rozzářil se, „uvidíš!"

„Ne...Vyzvedne mě maminka. Táta odešel," zafňukala.

Jak dlouho trvá dětem, než navážou přátelství, i když zrovna procházejí těžkým obdobím? Někdy jenom pár minut, ale Cory a Geoffreymu to trvalo měsíc.

Od Geoffreyho prvního dne ve školce spolu nepromluvili, až po měsíci a opět musel přijít chlapec za dívkou, která tentokrát seděla u stolku a vybarvovala omalovánky.

Posadil se vedle ní a zeptal se: „už se tvůj táta vrátil?"

A ona posmutněle zakroutila hlavou a nechala jemné vlásky spadnout jí do obličeje a zakrýt smutný výraz.

„Můj taky ne. A ani máma. Nechali mě u babičky a dědy," řekl a neusmíval se. Jak si Cory dokázala po tom měsíci všimnout, bylo divné, když se ten chlapec neusmíval a hlavně nezvyklé.

„Máš furt mámu?" zeptal se ještě Geoffrey.

„Jo," odpověděla.

„A nechtěla by být i mojí mámou?"

V té chvíli se na něho Cory zamračeně podívala: „Ne, je moje."

„Prosím. Chci mámu," žadonil Geoffrey s výrazem, jako kdyby mu dobrý přítel vrazil kudlu za srdce a chytil pevně Cory za paži, „prosím."

„Ne! Je moje!" obořila se na něj a vytrhla se z jeho sevření. Dokonce si i poodsedla na vedlejší židličku, aby od něho byla dál.

On si však sedl na její původní místo a byl zase blízko.

„Prosím, chci maminku," žadonil nadále.

Cory by lhala, kdyby jí Geoffreyho v té chvíli nebylo líto, ale odmítala se dělit o jediného rodiče, co jí zůstal.

„Nemůže být tvoje maminka! Nenosila tě v bříšku!" vysvětlila mu stroze a navíc nepříjemným hlasem.

Poté Geoffrey na chvíli zmlkl, sledoval, jak Cory vybarvovala duhu a pak prohlásil: „Moje maminka říkala mojí babičce mami, i když to je tatínkova máma. Kdybychom se vzali, tak by to moje máma byla."

Možná, že kdyby Cory nepřišla nedávno o jednoho rodiče, odmítla by ten hloupý nápad chlapce, kterého ani pořádně neznala. Ale její bolest a stesk po jednom rodiči musela být pro Geoffreyho minimálně dvojnásobně horší.