RASHOMON

Kapitola třetí

„Nechápu, proč pořád vyhazuješ peníze za ty cetky," remcal Leroy ihned poté, co Cory řekla, kde se tak dlouho zdržela. „Je to k ničemu, je to drahé a... je to k ničemu...!"

„Mně přijde hezké, že má alespoň nějaký koníček," namítla tiše Coryina matka. Obhajoba její dcery byla však sotva slyšet oproti hlasitému Leroyovi. Ostatně, ten byl slyšet vždycky a všude.

Cory byla člověk, co by se projevil. Měla na to odvahu a i slova, ale neměla to zapotřebí. Věděla totiž, že lidé nejsou rádi, když jim kdokoli odporuje a hádá se s nimi. A tak mlčela, když její skoro nevlastní otec pomlouval její koníček, který byl jedinou činností, kdy mohla být s svým dědečkem a vidět ho zároveň i šťastného a ne jako křehkého, velmi nemocného starce.

„A co za hloupost sis vlastně zase koupila?" zeptal se s velmi otravným hlasem Leroy. Div při té otázce na Cory nevyplivl rýži.

„Nic," zalhala. Přišlo jí zbytečné, aby říkala o malém přívěsku, co jí dědeček koupil. Navíc by Leroy spustil, že je to zbytečná cetka, kterou za týden ztratí, že ten stařec zbytečné utrácí peníze, co ani nemá, a že je už neuvěřitelně senilní. I když to nebyla pravda. Byl zkrátka starý a Leroy ho neměl rád, i když bezdůvodně.

„Tak tos ani neměla důvod tam chodit," zamručel. „Akorát ses s tim dědkem musela táhnout přes celý město," řekl.

Cory odvrátila hlavu, když její skoro nevlastní otec mluvil zle o jejím dědovi. Nechtěla, aby se díval do jejího naštvaného obličeje, který se kroutil do úšklebku.

„Zlato, nemluv o něm špatně, je to Coryin dědeček a má ho ráda." Cory nechápala, proč se Leroy nesnaží alespoň trochu jako její matka. Také toho starého muže neměla ráda a on ji, ale odpor k němu nedávala najevo.

„Ty taky koukáš na fotbal a nic neděláš... Pro mě stejná ztráta času jako pro tebe, že svého nemocného dědu vodím ven, aby neseděl pořád v domově důchodců," odsekla Cory.

Tím si také vykoledovala okřiknutí od matky a slovního útoku od Leroye, kdy ji nazval drzou nánou.

Než stačila zareagovat, zaslechla: „Zasloužil by si za tyto urážky smrt, že ano?"

Pověděl to hlas hluboký, melodický a takový vzdálený. Nepocházel od nikoho v místnosti a nezdálo se, že by ho kdokoli zaslechl kromě Cory, která sebou ošila.

Asi ze mě mluví vlastní duch, řekla si s pokrčením rameny, zvedla se od stolu s omluvou, že už nemá hlad a s rukama v kapsách zamířila do svého pokoje. Přitom ten hlas zaslechla ještě jednou: „Nemám snad pravdu?"

Praštilo dveřmi od pokoje tak silně, že to otřáslo i okenní tabulkou. Z dolního podlaží se také ozvalo něco na způsob „uklidni se!", ale to Cory nevnímala.

Místo toho se usadila za psací stůl, rozsvítila lampičku a ze školní tašky vytáhla učebnici chemie. Zrovna si podepírala hlavu, když její zrak zabroudil k sošce jelena, kam odložila přívěsek s onyxem. Ale ten zmizel. Zamračila se, předklonila se, aby se podívala pod stůl, protože nikam jinam přívěsek spadnout nemohl.

I v té tmě pod stolem rozeznala šňůrku od přívěsku. Vzala ji do ruky, zatáhla a neuniklo jí, že je moc lehký. Po vytažení přívěsku na světlo zjistila, že onyx zmizel. Tiše zaklela, odložila šňůrku s prásknutím na stůl a vlezla pod stůl, aby onyx našla.

„Nemůžu být přece tak blbá, abych ho ztratila hned první den! Zavrčela. Hmatala rukou všude kolem stolu, pod postelí, ale onyx nikde nenašla. Rozsvítila si tedy baterku, ale našla stejné nic.