RASHOMON

Kapitola třináctá

„Máma?" šeptala, aby ji nikdo neslyšel.

„Ano," odsouhlasil to její služebník.

„Connie?" ptala se dál.

„Ten také."

„Co Leroy?"

„Sama znáte odpověď, má paní."

„Jo," povzdechla si. Alespoň někdo byl mimo ohrožení, i když šťastná kvůli tomu moc nebyla.

Místo toho vstala, protože přes muže před sebou neviděla, a udělala tak právě v čas, aby viděla to, kvůli čemu tam byla.

Vzduch byl teplý, vlhký a páchl po chlóru, ale co by člověk také očekával, když se přišel podívat na závody v plavání. Cory to neuznala jako nějakou velkou zábavu, ale dělala to pro svého kamaráda a byl to také důvod, proč na pár hodin zmizet z domu. A poslední dny byly příšerné, že tam nedokázala být ani minutu.

Mezitím, co čekala na ohlášení závodu volného stylu na sto metrů, ptala se Rashomona, jací lidé jsou kvůli ní ohroženi. Potřebovala zjistit, kteří jsou kvůli ní mnohem blíže ke smrti než jiní lidé, protože byla sobec a chtěla si zachránit vlastní život.

„A co Geoffrey?" zeptala se ve chvíli, kdy dlouhý mladík v tmavých závodních plavkách, který schovával své vlasy pod koupací čepicí a zrovna si nasazoval plavecké brýle na stupínku číslo čtyři a připravoval se na závod.

„I Váš pan manžel," odpověděl Rashomon. Cory už ignorovala ten fakt, že Rashomon Geoffreyho z neznámého důvodu nazývá jejím manželem, myslela si, že je to kvůli tomu, že nezná moc dobře lidské vztahy, a že přátelství je odlišné od manželství.

Na další lidi se Cory neptala ihned ze dvou důvodů. Ten první byl, že volný styl na sto metrů právě odstartoval a ten druhý byl ten, že neměla nikoho dalšího, na kom by jí záleželo. Její rodinu tvořila matka, Connie a bohužel i Leroy, otce neviděla už osm let, naposledy jenom tehdy, když s matkou řešili rozvod, aby konečně mohli oba dva dělat to, co chtějí a s kým chtějí. A jinou rodinu Cory neměla. A vzhledem k její nechuti, co se vytváření přátelství týkalo, jejím jediným, nejbližším a nejlepším přítelem byl Geoffrey, který byl dle všeho také v nebezpečí.

V té chvíli se však blížil více k vítězství než ke smrti. Samozřejmě, že Cory napadlo, že by se něco mohlo ošklivě pokazit a Geoffrey by se mohl utopit, zemřel by tedy tak, jako Lucas Lackson. Ten zemřel tak, jak žil, jako střed pozornosti. A Geoffrey byl plavec, výborný závodník a Cory ho i podezřívala, že má určitě blány mezi prsty, protože byl skutečně rychlý. Smrt ve vodě, utonutí, by bylo to nejhorší, co by ho mohlo potkat.

Nic takového se nestalo.

I když byla Cory člověkem, co se nerad hlasitě projevoval, stejně se pokusila hlasitosně prodrat davem a podporovala to číslo čtyři na trati, které se zdálo, že je druhé.

„Takto se lidé baví? Nudné," povzdechl si Rashomon, ale Cory ho přes dav neslyšela. Byla ráda, že bolest hlavy jí přešla po týdnu, co její dědeček zemřel. Na jeho pohřbu trpěla jako pes, takřka se tam sesypala, ale vydržela to. Stejně tak zvládla i vyklízení jeho pokoje v domově důchodců, ale pochybovala, že by s tou bolestí zvládla ruch závodů.

Cory navíc mohla být ráda, že Rashomona neslyší. Její první dojmy z něho byly kupodivu kladné. Byl slušný, zvídavý, chytrý a tajemný, ale čím déle s ním žila, tím více se ho bála. Jeho slov, toho, co obnáší jeho přítomnost, jeho pohled na svět, jeho minulost. A nakonec i to, jak ho cítí. Když byla v nemocnici, cítila, že se jí kolem těla line jakoby velký, neviditelný had, ale přitom v její blízkosti byl pouze Rashomon. Musel to být on.