RASHOMON

Kapitola osmá

 Nedalo se určit, jaký pohled byl v té chvíli prázdnější. Zda to byli Lucasovi šedé oči bez života, které byly upnuté na bílý strop školní učebny, nebo ty ledové, které se ukrývaly za dioptrickými brýlemi a s prázdnotou sledovaly mrtvého mladíka. Nebo snad ty potůčkově modré, jejichž majitelka se nekontrolovatelně třásla a nedokázala odpoutat zrak od toho výjevu zoufalého učitele potříštěného krví a mrtvého studenta, který se hroutil ve své lavici.

„On je mrtvý... Cory?" zašeptal pro Cory známý hlas. V té chvíli jí však přišlo, že byl zcela cizí a vzdálený. Přitom ta osoba stála hned za ní a hlas se jí třásl jako Cory celé tělo.

„Já nevim, Freyi," šeptla v odpověď. Nechápala, jak mohla být v té chvíli schopna mluvit. Myslela si totiž, že si spolkla jazyk šokem.

„Ale ano, má paní, je mrtvý. Poručila jste mi, abych to udělal, vzpomínáte?" ozval se do toho Rashomon.

Cory si dobře pamatovala, jak o to Rashomona požádala. Byla plná vzteku, co se v ní hromadil za dva roky, co musela Lucase Lacksona trpět ve škole a vylití horké kávy na její ruku byla poslední kapka. Zvedla lehce ruku, ukazovák namířila proti Lacksonovi a zašeptala jméno jejího sluhy z hlubin pekel.

Lackson ale nezemřel hned, to Cory překvapilo a začala si myslet, že blouzní. Že ta krysa byla pouze shoda okolností a Rashomon je její zvuková halucinace, kterou si vytvořila.

A najednou kašel, krev, dušení a Lackson se hroutil mrtvý ve své lavici. Zemřel. Rashomon mu vybral smrt, která dokonale seděla k jeho osobnosti. Býval rád středem pozornosti, tak zemřel při pohledu těch, které se snažil urazit, zesměšnit ale i pobavit.

„Výuka končí. Jděte všichni urychleně domů!" zvolal do toho ticha, který přerušoval jenom občasný vzlykot, učitel, který původně přispěchal na pomoc.

Cory však věděla, že i kdyby věděl, jak Lacksonovi pomoci, neuspěl by.

„Když vyslovíte příkaz a ukážete na oběť, je už mrtvá. Nelze ji pomoci a nelze příkaz zrušit," řekl Rashomon ještě předtím, než jeho jméno Cory vyslovila poprvé proti obyčejné kanální kryse.

Po příkazu učitele třída ožila. Nikdo ani nemuknul, všichni jenom vzali své věci a mířili ze třídy ještě s občasným vzlykotem a popotahováním. Jenom Cory zůstala stát jako přilepená na svém místě. Nedokázala od mrtvého odpoutat zrak. Ten výjev se jí zaryl do paměti jako noční můra. Zabila člověka před zraky více jak dvaceti lidí, aniž by kdokoli tušil, že to byla právě ona. Jak musela Lucasova smrt vypadat? Jako nehoda. Může se člověk jenom tak utopit ve vlastní krvi, když celou dobu vyhlížel zcela zdravě? To je jedno. Nikdo mě nemůže podezřívat, pomyslela si Cory.

Třída se vyprázdnila. Celá škola byla tichá a tiché by bylo i okolí, kdyby podzimní poledne neprotnulo houkání záchranky, která přijela pozdě. A i kdyby přijela dříve, tak by dítěti nemohla pomoci.

Kromě Cory se ve třídě nedokázal pohnout ještě jeden člověk. Niklas Emichi stále seděl bezmocně na zemi. Sledoval bezvládné tělo svého studenta, nebyl ani schopný otřít si krev ze svého obličeje, za to byl však schopný promluvit.

„Slyšelas? Máš opustit třídu." Jeho hlas byl snad ještě slabší než ten Cory. Vždy byl lehký, bez zádrhelů a chraplání. Ale v té chvíli to byl šepot plný zádrhelů a to první slovo nešlo ani dobře rozumět.

„Pane učiteli?" hlesla k němu Cory. Ani nevěděla, proč ho oslovila. Chtěla se mu snad doznat, že Lucase nechala zavraždit před zraky všech?