RASHOMON

Kapitola šestnáctá

 „Mám na tebe otázku," zamručela poté, co si po dvou minutách přestala mnout rozespalé oči po pár hodinách spánku.

„Ano, má paní?"

„Potom, co jsem někoho zabila... Nebo někdo díky tvé přítomnosti zemřel. No... Bolela mě potom týden hlava. Teď už ale po zabití toho bezdomovce ne. To jsem si na tebe už zvykla nebo jak?" položila mu otázku ve chvíli, kdy vstala z teplé postele, aby mohla jít do koupelny umýt se.

„Ne, to ne. Existují tři fáze reakcí Vašeho těla na zabíjení. První jste si už prošla, to byla nesnesitelná bolest hlavy. Nyní nastupuje fáze zhoršování zraku," odpověděl klidně.

„Zhoršování zraku?!" zděsila se zrovna ve chvíli, kdy rozsvítila světlo a mohla na sebe tak pohlédnout do zrcadla. Přiblížila se k němu s naivní nadějí, že snad uvidí, jak se jí zrak zhoršuje, ale vše se jí zdálo v pořádku.

„Existují ale dvě možnosti zhoršování. Ta jedna je, že Váš zrak se začne rozmazávat, jeden můj Pán až oslepl, ale ti ostatní se spokojili s brýlemi. Ta druhá je, že Vaše oči budou stále jako ostříž, ač se jejich barva začne měnit," dovysvětlil.

Dlouhým výdechem dala najevo jakési uvolnění. Jelikož už zabila jednoho člověka a hlava jí nebolela, znamenalo to, že se jí zrak nezhoršuje, protože stále dokonale vidí. A změna barvy očí zněla přívětivěji.

„Na jakou barvu se ty oči mění?" zeptala se.

„Na barvu těch mých," odpověděl jí Rashomon.

„Takže rudá," zašeptala si a dala na kartáček trochu mentolové pasty. Než si však začala čistit zuby, zeptala se ještě: „A jak je to s tim cítěním smrti? To se taky nějak mění, když se teda mění moje reakce těla na tebe?"

Kdyby to bylo možné vidět, asi by Rashomon zakroutil hlavou, ale musel místo toho říct: „ne."

Cory musela počkat, než si vyčistí zuby, aby mu mohla odpovědět, že je to poměrně nespravedlivé vzhledem k tomu, že zatímco on požírá její duši, nechal ji trpět s bolestmi hlavy a teď jí bude zbarvovat oči do ruda – což není přirozená barva a kdo ví co bude to třetí – ona se musí spokojit jenom s tím, že pomocí vůně palačinek může rozeznat, kdo brzy zemře. A to se svým způsobem dalo brát také jako prokletí.

„Ještě bych na tebe měla otázku."

„Ano, má paní?"

Rashomonovi však trvalo, než ta slova řekl. Za tu dobu se už Cory stihla vrátit do pokoje a dokonce měla i vytažené věci ze skříně, které si hodlala vzít na sebe.

„Jak dlouho si udržíš svého pána, než zemře?" Tu otázku mu chtěla položit už dlouho, ale bála se.

„Asi deset," odpověděl neurčitě.

„Čeho? Let?" zeptala se pro upřesnění, když si přes hlavu přetahovala tričko.

„Týdnu," odpověděl.

Coryin žaludek se jí najednou objevil až v krku, tělo se na pár sekund odmítalo pohnout, protože nedokázala vstřebat to, co jí bylo řečeno. „Deset týdnů...? Ty máš nového pána každých deset týdnů...?" vykoktala ze sebe mačkajíc ještě v dlaních tričko, které si pomalu oblékala.

„Ne, to ne. Deset týdnů jsem měl jenom jedno, má paní. Jeho duše byla skutečně silná a možná by se mnou byl i déle, kdyby se však nerozhodl zabít velké množství lidi naráz. Přitom neštěstí také zahynul. Jiné pány mám asi měsíc, někdy více, ale prakticky nikdy déle, než dva měsíce," odpověděl na vše. A zase svým klidným hlasem, jako kdyby to vše bylo normální.