RASHOMON

Kapitola devátá

 „Raději bych dneska zůstala doma," zamumlala do své deky. V posteli ležela stočená v klubíčku, deku měla až u krku a jeden její roh si mačkala na obličeji. Jenom to světlo, které vydávala lampička na nočním stolku ji oslepovala a dělal její bolest hlavy nesnesitelnější.

„Zlatíčko, chápu, že není lehké vidět smrt svého spolužáka, ale tvoji spolužáci si taky neřeknou, že kvůli tomu zůstanou doma. Měli byste být pohromadě," konejšila ji, ale nebylo to nic platné.

„Nechci tam jít. Bolí mě hlava, je mi z toho na zvracení..."

Po chvilce ticha se přeci jenom ozvala slova, která chtěla Cory slyšet: „Tak dobře, zůstaň dnes doma."

Pronikavé světlo z lampičky zhaslo, Coryina matka odešla z pokoje a zanechala ji tak samotnou ve tmě, strachu a bolestech.

„Bolí?" zeptal se Rashomon.

„Bolí," odpověděla mu tlumeně.

„Trpíte?"

„Trpím."

„On trpěl také."

„Lucas?"

„Ne, Emichi."

„Co s tím má on společného?" nechápala. S námahou se zvedla z postele. Pod očima měla obrovské kruhy, moc toho nenaspala, smrt Lucase Lacksona se jí přehrávala v hlavě v nekonečné frekvenci a společně s tím ještě Rashomonova slova: „Nemáte zač, má paní."

„Slyšela jste někdy o tom, že strach se odráží v lidských očích?" zeptal se.

„Ne," odsekla. Chtěla si vzít prášek proti bolesti hlavy, ale našla pouze prázdné plato. Musela se pro nové vydat do koupelny a trpět i Rashomonův výklad o odrážejícím se strachu.

„Lidé, a vlastně všichni, jsou v tomhle zvláštní. Mnohdy tvrdí, že strach nemají z ničeho, nebo třeba jen z pavouků, hadů, ohně a tak. Ale jakmile spatří mně, bojí se. Někde podvědomě vědí, že přináším smrt a bolest a strach z toho, co jim přinesu, se jim odrazí v očích – já se jim v nich odrazím. A pokud někdo hledí umírajícímu přímo do očí, může mně tam vidět a ten strach, co přináším. Člověk sice neví, co viděl, ale ví, že tam něco bylo, že má z něčeho mít podvědomí strach."

„Pořád nechápu, proč ale v té chvíli trpěl," zavrčela. Z lékárničky vytáhla pouze jedno plato o třech prášcích. To nemohlo vydržet ani na dopoledne.

„Bezmoc, zoufalství, otisknutí Rashomona do mysli, to jsou důvody, proč trpěl, má paní."

„Dokud nezjistí, že má nějakýho Rashomona v hlavě a že já mu dávám rozkazy, tak mi je jedno, jestli trpěl... já trpim i teď!" vyštěkla nakonec. Všechny prášky skončily v jejím hrdle. Věděla, že tři už je příliš velká dávka, ale její bolesti by nepomohla ani dvojitá.

To vyštěknutí na Rashomona ji stálo moc sil. Cítila slabost v kolenou, zapřela se tedy o umyvadlo, sklonila hlavu mezi ramena a zhluboka dýchala se zavřenýma očima. Cítila, jako kdyby se jí v hlavě rozpoutala Třetí světová válka a z úst se jí stala poušť. Před očima měla zase ten výjev. Poslední pohyb Lucasova těla, zoufalý pohled Emichiho, křik ve třídě a ta Rashomonova slova: „Nemáte zač, má paní." Jak pochopila, Lucas Rashomona viděl a nazval ho „hnusnou sviní" a Rashomonův obraz se odrazil v Lucasových očí do Emichiho. Znamenalo to, že Emichi byl momentálně Cory nejbližší člověk, co mohl někde hluboko v podvědomí vědět něco o stvoření z pekel?

„Rashomone?" zašeptala.

„Ano, má paní?" odpověděl ji poslušně její služebník.

„Jak vypadáš?" zeptala se bez okolků. Chtěla to vědět, strašně moc si přála vědět, kdo ji pronásleduje, kdo stojí za jejími zády a vidí to, co vidí ona.