RASHOMON

Kapitola čtvrtá

Niklas Emichi, obyčejný muž, učitel se zaměřením na matematiku a fyziku, starý mládenec, samotář, milovník záhad a muž, který strkal nos do záležitostí, do kterých mu nic nebylo. Nebyl zrovna milovníkem své práce, za to miloval práci svého staršího bratra, který pracoval jako soudní patolog v jiném městě. Preston Emichi často a dlouho volal se svým bratrem, aby se s ním podělil o nějaké zážitky a zajímavosti z práce, ale poslední měsíce spolu mluvili více a více.

Preston byl zaměstnán vraždou více jak dvaceti lidí, které nespojovalo prakticky nic, až na to, že byli zabiti neznámo kým a neznámo čím.

„Ten chlap měl prostě díru v hrudníku, jako po bodné zbrani, ale tak nepravidelné. Prostě to je řez do všech světových stran, ale přesto nemá kůži nijak potrhanou. Ta zbraň prošla jenom jedním směrem a zpátky už ne. Navíc tam nejsou žádné stopy kovu nebo jiného materiálu, tak mi teda vysvětli, čím ho zabili," řekl Preston do telefonu svému bratrovi před více jak osmi měsíci.

To byla první divná vražda, která se v blízkosti Prestona objevila.

Tehdy se o to Niklas začal zajímat poprvé. Zaujala ho vražda neznámým předmětem a neznámou osobou, když se údajně oběť nacházela uprostřed jednání, najednou vyplivnul chrchel krve, zařval bolestí, jeho bílá košile se začala zbarvovat krví a nakonec bezvládné tělo spadlo na zem z křesla. Podle svědků (kterých bylo dost) se nikdo kromě jeho kolegů nenacházel v místnosti, kdo by ho zavraždil. Kromě té záhadné bodné rány v mužově hrudníku byla díra o stejném tvaru i v opěradle, tudíž se muselo jednat o velmi dlouhou bodnou zbraň neznámého tvaru a materiálu.

Nejdříve se myslelo, že byl muž jménem Gregory Cameron zavražděn svými spolupracovníky, ale záznam bezpečností kamery ukázal, že Gregory Cameron byl zavražděn... Nikým.

„Skutečně? Neděláš si ze mě blázny?" odpověděl Niklas svému bratrovi, když mu tuhle historku převyprávěl u oběda, na který si po dlouhé době společně došli.

„Fakt, nekecám. Policie byla úplně v háji, když to museli řešit. Snažej se to utajit před televizí, jako tu poslední masovou ‚vraždu', ale moc se jim to nevede!" odpověděl mu na to Preston.

„Masovou vraždu?"

Mezitím, co Preston polykal sousto svého steaku, ukázal vidličkou na svého bratra a nasadil vážný pohled. „Jo," zahuhlal ještě před polknutím sousta. „Stalo se to v jedný bytovce na kraji města. Ne zrovna pěkná čtvrť. Obyvatelé si stěžovali na neuvěřitelný smrad z jednoho bytu, tak zavolali policajty, aby vyrazili dveře a zjistili, zda majitel zdechnul nebo je jenom neuvěřitelný prase. No, policajti se nevrátili, protože umřeli. Všichni v tom baráku, i ten majitel bytu, všechna domácí zvířata, i krysy a švábi. Prostě všichni najednou chcípli. A ne zrovna pěkně. Tady ledvina na lustru, támhle kousek mozku dítěte na topení. Fakt hnus. Ani se nedaly identifikovat oběti. Nejlepší, co se mohlo udělat, bylo to, že se vzala smetáček na lopatku a všechno se to naházelo do jednoho pytle. Ještě teď musíme všechny identifikovat podle zubů a něčeho, co nám zbylo."

Po tomhle vyprávění Niklas usoudil, že už hlad nemá...

„A jak... Co jste s tim případem udělali?" zeptal se nakonec Niklas, když se ujistil, že se nepozvrací při představě, jak se kusy lidského těla válí všude po bytě.

„Nic moc. Ale lidi už aspoň přestali umírat, takže mám zase v práci klid. Ale tohle bude asi navždycky záhada města... Nebo spíše světa. Pátrali jsme a zjistili, že před pár lety bylo pár podobných vražd v zahraničí. Zemřelo sedm lidí, všechny však spojovalo to, že chodili na stejnou střední a dokonce do stejné třídy. Přiznal se jeden muž, že je zavraždil jako pomstu za šikanu na škole. Nikdy však nedokázal vysvětlit, jak je zabil. Ale úmrtí byla podobná. Jeden prostě... explodoval zevnitř. Další byl uškrcen, ale ne provazem nebo páskem. Spíše se to podobalo ostnatému drátu. To byl poslední zavražděný, o dva dny později se ten vrah doznal, ale na rukou neměl jediný šrám od drátu a určitě by musel zranit i sebe. No, odsouzen nebyl, byl prohlášen za psychicky labilního a umístěnej na psychiatrii. O tři dny později zemřel. Nejdříve si ale uhryzal prsty a rozbil si hlavu tím, že neustále mlátil do zdi."

Po dalším vyprávění už Niklas cítil na jazyku žaludeční šťávy. Chápal, že jeho bratrovi to tak nepřijde, je to jeho práce, ale on jako matikář a fyzikář byl zvyklý přeci jen na zvěrstva v podobě toho, co jsou některá děcka vypočítat nebo pronést o termodynamických zákonech.

„To je fakt nechutný, Prestone," otřásl se.

„Já vim, ale taky fascinující, ne? Představ si, jak to ten chlap prostě dokázal... A tohle není jedinej případ! Je jich po světě víc. A všechny jsou neuzavřené s velkym otazníkem. Je to divný," zakroutil nad tím hlavou. I přesto, co před mnutou řekl, dojedl svůj steak a zapil ho sodovkou.

Niklas si byl však jistý, že už jíst nebude.

„Je to divný. A nechutný," povzdechl si.

Byla to také změna oproti tomu, jak mu bratr vždy vyprávěl o tomhle a tamtom vrahovi, co zabil ze vzteku, že ho žena podvádí nebo kvůli dluhům. Tohle byla jedna velká, hnusná a dost nepříjemná novinka.

„V jedný chvíli jsem byl kvůli jednomu zabití tak v háji, že jsem ze vzteku do příčiny smrti napsal ‚zabit napřirozenýnou silou!' a dvakrát to podškrtnul...," zašklebil se starší bratr na toho mladšího.

Nad tím se však Niklas donutil zamyslet: „Třeba je to pravda."

To jeho bratra rozesmálo jako nic jiného. „Jo, kéž by!" zvolal.