Zánik: Dívka Drak

Kapitola XXVII - Krvežízniví 1. část

Silla

Foresta, chybí mi ta dívka, jenž mne v lesích ochraňovala na každém kroku. Když zemřela, les si ji vzal k sobě jako strážkyni a ona ho nyní ochraňuje. Jako duch se zmítá mezi stromy lesa, mlčky poletuje nad jezírky a potůčky. Pozoruje zvěř klidně pasoucí se na mýtinách. Když jsem spatřila tu malou dračici, nemohla jsem odolat nedát ji toto jméno. Vypadá tak sebejistě a odhodlaně. Nikde na těle jsem ale necítila sebemenší bolest po kousnutí, zato mě velmi studila levá lopatka.
„Tygí? Spíš?“ pošeptala jsem Tygře do ucha, ta vzápětí prudce otevřela oči a zatřepala hlavou.
„Podíváš se mi prosím na levou lopatku? Něco mě tam strašně studí.“
„Máš tam Forestino znamení spojení. List. No, jak nečekané.“ Tygra se v duchu pousmála.
„Jdi si odpočinout Tygi, zítra musíme vyrazit na cestu, mým spánkem jsme pohřbili drahocenný čas.“
„Ty za to nemůžeš, to já.“
„Měla jsem dávat pozor a pořádně se držet. Ááá ticho! Nehádej se“ pousmála jsem se na ni. V jejich očích byl vidět velký smutek a ještě větší lítost.

Alek

Probudil jsem se, když mě někdo kopl do nohy. „Vstávej ospalče!“ zasyčel na mě Taet. Sakra jak já toho mladíka nesnáším! Dal jsem Artosovi něco k snědku, ale trávy tu měl víc než dost, takže žádné extra porce. Hodil jsem po Sille vak se sušeným masem a ta ho tak tak chytla. Neubránil jsem se úsměvu. Čehož si asi všimla, protože mě propalovala pohledem. Sušené maso, tedy alespoň to málo co měla rozdala dráčatům, Tygra a lvy dostali zajíce co ulovili po cestě. Osedlal jsem Artose a pomohl osedlat koně Liet, nevypadala, že by to dělala nějak často. Silla připevnila sedlo a vaky na Tygřin hřbet a zkontrolovala všechny draky. Máme tu dívčí převahu. Té myšlence jsem se musel zasmát. Este už byla o něco větší než ti dva, ale i tak byla stále malá, zajímalo by mě, jak dlouho to trvá než draci dospějí.

Cesta před námi se dlouho neměnila ale ani neubíhala nějak rychle, raději pomalu ale jistě než se hnát do neznáma. Zaslechl jsem vytí. Počkat cože?! Jsou tady vlci!
„Jsou tady vlci?!“ otázku jsem směřoval k dvojčatům.
„A nejen ti!“ ušklíbl se Taet.
„A co ještě?“ předběhla mne s otázkou Silla.
„Tohle je území vlkodlaků.  Náš samozvaný král je loví a ty silnější odevzdává temnému králi elfů, za to, že jej nechá být. Žili zde dva druhy vlkodlaků, jedni se bylo schopni přeměnit jen za úplňku a ti druzí kdykoliv chtěli, ti jsou králi vzácnější. Mučí je a nutí je podřízenosti aby mohli králi sloužit v armádě. Kdysi proti sobě bojovali, ale teď se spolu naučili žít. Žije jich tu už jen minimum. Král ty slabší nechává zabíjet a ty silnější odchytává jako obyčejnou zvěř!“ obeznámila nás se situací Liet.

Silla

Doufám, že odtud stihneme vypadnout do večera, protože dnes má být úplněk a já se s nimi opravdu nechci potkat. Vlkodlaci jsou známí tvrdou kůží a jejich zabití je složité. Studovala jsem mapku, když se ke mně přikradl Alek.
„Copak?“ otázala jsem se s lehkým úsměvem.
„Co tam pořád hledáš?“
„Cestu, kterou bychom byli schopni obejít vlkodlačí území.“
„To je zbytečné, už v něm jsme.“ Řekl s naprostým nezájmem Taet.
Zaslechla jsem další zavytí, musí být blízko. Možná nás sledují. Kdoví.

Cesta ubíhala hladce, zatím jsme na nikoho nenarazili. Slunce dosáhlo vrcholu ale přes stromy nešlo moc vidět. Udivuje mě, kolik tu roste zeleně vzhledem k tomu jak málo slunečních paprsků tu dopadá až na zem. Alek jel kousek přede mnou. Najednou se jeho Artos vzepjal a mlátil kopyty do tvrdé země. Před námi stál vysoký muž, oděn do tenké jelení kůže. Na jeho tváři zářil úsměv od ucha k ucho, z čeho byl tak nadšený? Je nás mnohem víc, i když je vlkodlak, dokážeme ho v takové přesile zabít. Kdyby ovšem ..

__________

1) na obrázku je vlk, který se mění pouze za úplňku

2) zítra odjíždím na 5ti denní dovolenou na Sk, takžu tu asi pár sní další díli neuvidíte.

3) za chvíli přidám 2.část a pokud se mi to povede, ráno tu bude ještě jedna :)