Zánik: Dívka Drak

Kapitola XII - Meč Králů

Silla

Alek odešel spát, ale já měla na jazyku mnoho otázek směrujících ke královně.
„Váš sňatek byl dohodnutý?" otázala jsem první.
„No .. Ano i ne. Věděla jsem, že pokud odmítnu Král Toreátr to nenechá jen tak a nechtěla jsem riskovat válku. Otec se mu to snažil rozmluvit ale Toreátr si byl naprosto jist že chce právě mou ruku."
„Chápu .. Kdy zemřel můj bratranec?"
„Teprve před pár dny."
„Jste ráda? Nebojte se, mě můžete věřit." Neodpustila jsem si úsměv.
„Jsem a moc! Nikdo si nedokáže představit jaký byl život s ním po boku."
„Dokážu si to živě představit. Byl to hrubián a mrzout. Vše muselo být po jeho a když ne rozpoutal neskutečné peklo, bylo tu jen pár urozených na které si nedovolil."
„No.. Nejen že ho neměla ráda jeho rodina ale jeho poddaní ho také zrovna v lásce neměli, snažím se teď dát království do pořádku. Jde to těžce ale lidé už se dokáží smát a to je pokrok!"
„Přišlo mi to tu nějak divné, když jsme přijížděli k branám a lidé se nehrbili jako starci ale měli úsměv na tváři ... tedy až na vojáky." Zase jsem si neodpustila úsměv.
„Už jsou takový, nikdy se nesmějí." Královna se smutně zahleděla do země jakoby jí to dělalo starosti.
„I oni se změní, uvidíte."
„Chtěla bych vám něco ukázat princezno. Prosím, následujte mne."
„Královno? Nemohli bychom odhodit tyto formality? Jmenuji se Silla."
„Jste přesně taková, jak vás Toreátr vylíčil, upřímná a smělá. Dobrá tedy, já jsem Talijusé" konečně se usmála i královna. Znala jsem ji odmalička. Je sice o pouhých třicet let mladší jak já ale i tak jsem ji znala již od narození.
...
„Kam to jdeme?"
„Buď trpělivá! Bude se ti to líbit. Věř nyní ty mě."
Mlčky jsem následovala Talijusé chodbami a přemýšlela co mi chce ukázat, když v tom jsme se zastavili před tichým sálem. V tichém sále bylo kouzlo. Nikdo kdo byl mimo pole kouzla nemohl slyšet o čem se dotyční baví. Do těchto místností se chodili řešit problémy o kterých by nikdo kromě zasedajících neměl vědět.
„Proč jdeme do Tichého sálu?"
A žádná odpověď. Pokývnutím hlavy nařídila strážnému aby nám sál odemknul. Poté tak učinil a vložil klíč do královniných rukou. Vešly jsme do sálu a Talijusé za námi zamkla.
„Takže .. Proč jsme tady? Protože Toreátr byl chamtivý a nejenže shromažďoval bohatství v penězích ale i v drahocenných památkách Edurijské historie. Sillo, říká ti něco Meč Králů?" zakroutila jsem hlavou, tento meč mi opravdu nic neříká.
„Tak tedy.. Je to meč, který se postrádá již pět set let, přesně od korunovace tvého otce. Je to meč jenž dědí králové králů. Toreátr si ale vždy myslel, že tvůj otec není správný vládce a tak mu meč ukradl a schoval jej zde, v místnosti kde se ztratí a najde vše co potřebuješ. Toreátr napadl sousední království Kardénie aby získal jeho bohatství a s ním dokázal vybudovat dostatečně silnou armádu aby mohl napadnout vaše sídlo a pomocí Meče Králů svrhnout tvého otce. Pravidlem tohoto meče je, že kdo jej vlastní, má právo na trůn. Než ale Toreátr stihl zabít krále Kardénie, zařídila jsem aby zemřel, a tak byla Kardénie i celé království Edurijské zachráněno před tak špatným a lhostejným Králem jako byl Toreátr." Po jejím proslovu se mi Toreátr zhnusil ještě více než tomu bylo do těď.
„Talijusé? Ty víš kde ten meč je?" nesměle jsem se otázala.
„Někde v tomto sále. Říká se, že se umí v případě odcizení zamaskovat. Toreátr ale jeho sílu spoutal a meč někde zde ukryl. Ale když zemřel, pouto zmizelo společně s ním a meč se ukryl neznámo kam. Pouze pravý dědic trůnu jej může znovu objevit. Víc nevím."
„Proč mi to ale říkáš?"
„Jsi předci dcera Krále Lokrase Edurijského ne? To znamená, že jsi právoplatný nástupce! A to znamená že jen ty ho můžeš opět najít. Patří ti."
„Ale naše království má svého krále, neměl by tedy patřit jemu?"
„Nástupci patří jen do doby než je korunován, poté buď zmizí nebo se předá dalšímu nástupci."
Už jsem to konečně začala chápat. Talijusé usilovala o nalezení nástupce any nikdo jiný Toreátrovy podobný nemohl o trůn usilovat.
„Necháte mne tu na chvíli jen s Tygrou prosím?"
„Formality!" okřikla mne Talijusé při odchodu ze sálu, když zavírala dveře tak ještě dodala. „Měla by jsi se zamknout, počkám vás dvě v hlavním sále."
Doběhla jsem ke dveřím a otočila klíčem. Takže.. Kde jen by ten meč mohl být?
„Zkus se na něj soustředit Sill, využij svou magii." proletěla mi hlavou Tygřina myšlenka.
„Tygroo! Proč to říkáš? Vždyť víš, že ji neumím využívat!!"
„Musíš se ji alespoň pokusit najít. Sill, prosím, zkus to. Když jsme odcházeli z lese ten den co jsi pomohla tomu prapodivnému stvoření, přečetla jsem si tvé vzpomínky. Tvrdíš , že svou magii neumíš ovládat ale tam v lese jsi Dlouholeté Vrbě pomohla právě díky ní!"
Tygra měla asi pravdu, ale neměla jsem náladu se s ní hádat, už tak toho na mě bylo moc. Smrt mého bratrance, ohrožení Kardénie, nějaký Meč Králů a do toho ještě Tygřin nápor na mou magii.
„Tygro prosím, můžeš o kousek odstoupit?" žádná odpověď, pouze slyšitelné dopadání Tygřiných drápů o podlahu sálu. Usadila se v jednom z rohů sálu. Cítila jsem se provinile, přišlo mi jako bych ji od sebe odháněla, ale tak to není. Jen jsem potřebovala prostor. Sedla jsem si na zem do tureckého sedu a zavřela oči. Udělala jsem si v hlavě pořádek, vše nepodstatné odsunula do ústraní a snažila se soustředit jen na ten zpropadený meč a jeho magickou sílu. Ucítila jsem zvláštní auru. Nebyla Elfská ani lidé nebo trpaslíků. Tygře také nepatřila a na svou auru jsem byla zvyklá. Ta aura patřila něčemu velmi starému. Dokázala jsem v ní číst, prozrazovala mi tváře elfů, jenž usedli na trůn krále králů. Jako poslední se mi ukázal můj otec. A pak .. Nic. Jen černo, jako kdyby z aury někdo vyrval její podstatu. Aura vypadala tak zničena, ale když jsem se na ni opět zaměřila, trošku se rozjasnila. Na svých rukách jsem ucítila ledové ostří. Pomalu jsem otevřela oči. Opravdu se mi to povedlo! Uchopila jsem meč za rukojeť. Zvedla se na nohy a meč si prohlédla byl krásný. Byl ozdoben ozubenými kolečky, vždyť dával do pochodu celé království. Vkládal čas na trůnu do rukou jím vyvoleným. Byl tak velký! Nezaváhala jsem a pozvedla jej nad hlavu. Čepel lehce zasvištěla vzduchem a při tom pohybu Tygra opět zbystřila. Její tvář vypovídala za vše. Měla radost.

MEČ KRÁLŮ

„Já ti to říkala Sill!"
„Já vím ,promiň. Jen jsem tomu nevěřila! Jsem tak šťastná, že se mi to povedlo! Musíme za královnou Talijusé."
Vyskočila jsem si na Tygřin hřbet. Odemkla dveře a podala klíč strážnému. Ten je bez mrknutí oka opět zamknul a klíč si schoval na bezpečné místo. Kamenný výraz vojáků mne celkem znervózňoval.

Vtrhla jsem s Tygrou do hlavního sálu a ještě než Tygra zastavila, vyskočila jsem ze sedla. Talijusé vyskočila na nohy s radostí ve tváři.

„Jsem ráda, že jsi ho dokázala najít!"
„To já taky, koukni. Je tak nádherný."
Chvíli jsme obě koukali na meč, pak mě královna vyzvala abych si sedla vedle ní.
„Nemáte hlad?" Na otázku zareagovala Tygra.
„Já ne, děkuji ale ona by si něco dala." Usmála jsem se na Talijusé.
„Prosím Tarine! Dones nám nějaké mladé jehně, děkuji."
„Jehně?"
„Snad jí bude chutnat."
„To jako živé?"
„Ovšem, je to snad šelma ne? Musí lovit!"
No.. Dobrá tedy. Tarin dovedl mlaďoučké jehně, sundal mu provázek z krku a my sledovali Tygřino počínání. Netrvalo jí to dlouho. Jehně se sice pokoušelo utéct ale nemělo moc kam.
„Mám pro tebe ještě jedno překvapení Sill. Ten meč ti náleží právem, ale chci ti k němu něco dát."
„No.. Tak dobře, děkuji."
„Přineste to prosím." Pronesla Talijusé do prázdného sálu.
Ve dveřích se objevilo několik mladičkých služebných s nějakými šaty.
„Doufám, že se nestydíš." Rozesmála se na celý sál.
„Už jsem si zvykla!" Vyplázla jsem na ni jazyk a odložila si své oblečení bokem. Zůstala mi jen provizorní košilka. Služebné se na mne snesly jako supy na kořist. Každá dělala něco jiného, ani jsem je nestíhala sledovat. V tom všem zmatku jsem se stihla zeptat alespoň na jednu otázku.
„Kdo je ten Tarin?"
„Můj komorný a nejlepší přítel a když jsi u něj. Tarine prosím, zrcadlo." Lehce se usmála. Vypadala tak roztomile.
Tarin donesl velké zrcadlo, postavil ho přímo přede mě a služebné se rozestoupili. Stála jsem tam jako opařená. Vřela jsem Talijusé poděkovala a pohladila jsem Tygru mezi ušima. I ona mi můj nový oděv chválila. A já děkovala bohům, že to nejsou šaty. Bylo nad ránem a já, Tygra i Talijusé jsme se rozhodli jít alespoň na chvíli prospat.
„Tarine? Doveď prosím Sillu s Tygrou do jejich komnat. Děkuji." Tarin nic nenamítal, odpověděl královně kývnutím hlavy a lehkým popostrčením nás vedl do komnat.

SILLIN ODĚV

___________________________________________
Už mi příjde hloupé stále se dokola omlouvat. Takže jednodušeji. Jak mi to čas dovolí tak jsem schopna sem kapitolu přidat. Je to sice už v trošku pozdním čase ale dala jsem za úkol, posnažit se každý den přidat nějakou kapitolu. Tak se nezlobte, že to tak pozdě a dobrou noc. :)