Zánik: Dívka Drak

Kapitola XXXV - Co jsou sakra zač?!

Alek

Když jsme se nasnídali, Silla se vrátila zpět do pokoje a lehla si. Nechali jsme ji u postele vzkaz, že se jdu s Liet podívat po městě.

Procházeli jsme dlouhými a malými ulicemi spletitého města, ale nikde nikdo. Prošly jsem velkým podchodem a ucítili zápach hnijícího masa. Když jsme prošly podchodem, ocitli jsme se na obrovské louce, která byla poseta hnijícími těly obyvatel města i jejich dobytka. Liet na tu hrůzu kulila oči a rukama si zakrývala pusu. V jejich očích jsem zahlédl slzy a znechucení. Liet s sebou prudce trhla a pak namířila ruku ukazujíc na ono zděšení. Stála tam mladá dívka s malým štěnětem na rukou.
„K-k-kdo j-j-jste a-a-a co tu ď-děláte?“ koktala ze sebe slabým hláskem dívenka.
„Jsem Alek, tohle je Liet, pocházíme z daleka a přišli jsme do města přespat, ale nikoho jsme tam nenašli. Nechceš jít s námi k naší přítelkyni, která čeká v hostinci?“ otázal jsem se dívenky, která jen pokývala hlavou na souhlas. Vypadala tak křehce, že by každou chvílí mohla rozsypat na milion kousků. Jen co udělala první krok, skácela se k zemi jako domeček z karet, tak tak jsme k ní s Liet přiskočili abychom ji podepřeli. Přehodil jsem si její ruku přes krk a vzal ji do náruče. Cesta nebyla moc dlouhá, i přes to mi cesta s dívkou trvala trochu déle než Liet. Ta si od mladé dívenky vzala pouze štěně.
„Kde jste tak dlouho?!“ tak vřelé uvítání od Silli jsem opravdu nečekal. Pak se ale zarazila a přispěchala k nám aby se na dívku mohla zblízka podívat. Jak se prokázalo, Silla byla vždy velmi dobrý felčar. Odnesli jsme dívku do postele a nechali ji vyspat. Byla úplně na dně, v tom stavu bychom se od ní stejně nic nedozvěděli.

Silla

Ta dívka na tom nebyla moc dobře. Podvyživená, zesláblá a její rozum musel být v koncích. Nebylo to zase tak dlouhou co spala a slyšela jsem lehké zavrzání schodů. Vykukovala na nás malá brunetka s jasnými zlatavězelenýma očima. Mávnutím ruky jsem ji přizvala k našemu stolu, přisedla si a já ji nabídla chléb s posledním kouskem sýra. Když se najedla měla jsem na ni pár otázek.
„Jak se jmenuješ?“
„Kija“
„Dobře. Můžeš mi říct co se tu stalo?“
„A vezmete mě s sebou?“
„Budu o tom uvažovat.“
„Ona je poloviční z Troiánského Lesa, že? To znamená, že jdete ze severu. Z tama přišli i ti co tohle provedli. Lidé i poloviční v brnění, byli jich stovky, chodili dům od domu a všechny zabíjeli. Jedna část města lehla popelem, než se ale oheň stihl rozšířit, naši lidé jej uhasili. Nikdo nevěděl, proč sem přišli a proč to udělali.“
„Je vás víc?“
„Už ne. Byla jsem zrovna s Treikym v lese, když se tu pár z nich opět objevilo. Zjevně pročesali celé město, protože tu není ani živá duše.“
„Myslíte, že by to mohli být vojáci Zrádného?“ mířila jsem otázkou na Aleka a Liet.
„Pochybuju, skoro všechny jsme pobili, uprchlo jich minimum.“ Odpověděla mi Liet.
„Musíme odsud vypadnout dřív, než se sem zase vrátí. Zaslechla jsem, že si tu chtějí něco vybudovat.“ Polohlasně řekla Kija.
„Co jsou ti vojáci sakra zač?!“ vyjekl po dlouhém zadumání Alek.

____________

Tak tady je to slíbené pokračování :)

Na obrázku je má představa Kiji :)

Dobrou

Mia ^•^