Untouchable - 1.díl (CZ)

2. Bratři Maksimovovi

~~~ All time low - Take cover ~~~

„Co tu děláte?" promluvil dotyčný. Málem se o ní pokoušely mdloby. Ten hlas. Ten už dnes jednou slyšela. Její vědomí na ni křičelo, aby se dala na ústup a to hned teď. Ale její tělo ji zradilo. Dech se jí zadrhl v krku a ona jen civěla do tmy, ve které se ztrácela mužova postava. Seber se holka!

„Já..." to bylo vše, na co se zmohla. Super, to ses teda rozjela s tím vysvětlováním! Kárala se v duchu, neschopná odtrhnou oči od stínu. Muž vydechnul poslední doušek kouře a pak upustil nedopalek cigarety na zem. Kdyby byla schopná uvažovat, jistě by mu teď vyčinila. Byla však jen schopná ztuhle zírat před sebe. Od úst jí šla pára, ale už ani necítila ten chlad.

„Mluvte," rozkázal. Tohle byl jiný typ chladu. To elektrické mrazení v zádech, zapříčinil ten jeho zatracený hlas. Odkašlala si ve snaze mu vyhovět. Jenže on se pak rozhodnul vyjít ze stínu na měsíční světlo. A pokud už si myslela, že by byla způsobila normálně promluvit, to co se před ní objevilo, jí sebralo všechna slova i dech.

Výhled na muže před sebou ji ochromil. Pootevřela ústa v údivu. Ta bytost před ní byla dokonalá. Tyčil se nad ní, jako mrakodrap, jelikož ji asi hlavu převyšoval. Jeho tělo bylo masivní. Svaly se skvěle rýsovaly i pod látkou jeho tmavě šedého obleku. Jeho tmavě hnědé vlasy se leskly ve svitu luny. Kdyby to svedla, aby se začala sama sobě smát. Když ona tu na něj civí, jak na osmý div světa.

Ale on byl neuvěřitelně krásný, jako vytesaný z kamene. Očima sjela k jeho obličeji. Měla chuť tiše zasténat. Tohle nebylo fér. Jeho tvář byla bez chyby, ostře řezaná čelist, vystouplé lícní kosti, bělostná pokožka, až příliš plné rty, perfektní nos a pak tu byly ty oči. Čokoládově hnědé, až se jí začaly sbíhat sliny.

Kdy se z ní stala hormonální troska?

Celý dojem však zkazil jeho výraz. Obočí měl stažené, jako kdyby se mu něco nelíbilo. A jelikož ona byla jediná bytost, poněkud stěží dýchající v tuto chvíli, v okolí. Měla pocit, že se jeho nelibost týkala přímo jí. Ah sakra. Nebyla v Rusku ani jeden den a už se jí podařilo upadnout v něčí nemilost?

„Ztratila jste snad řeč?" zeptal se hrdelním hlasem. Několikrát zamrkala a pak zavrtěla hlavou. Mluv, holka! Křičela na sebe v duchu. Jen aby bylo jasno, ještě nikdy neměla problém najít ta správná slova. Byla přece spisovatelka.

„Zatraceně, už mám dost těch prostoduchých Ruských děvek," zavrčel polohlasně. Pandora na něj vytřeštila oči. Rozklepala se, ale už z celkem jiného důvodu. Byl to vztek, i když ona nebyla Ruska, ani prostoduchá, zrovna ji nazval děvkou. Čelila mu ani dvě minuty a on ji nazval...

Vzkypěl v ní čirý vztek. Přimhouřila na něj oči.

„Nejsem v Rusku ještě ani den a díky vám jsem přišla na to, že zdejší muži jsou nechutná prasata, přesně jak jsem předpokládala," V hlavě si tleskala. Povedlo se jí promluvit bez toho, aby nezakoktala. Bravo, Pandoro.

Mužovo obočí vystřelilo vzhůru. Skoro se zdálo, že se přes jeho rty mihl úsměv. Ale to si asi jen namlouvala.

„Tak ono to přece jenom mluví," pronesl posměšně. Byla tak nakrknutá, že se pohybovala mezi rozhodnutím, kopnout ho do rozkroku, nebo ho jednoduše fláknou přes tu jeho skvostnou tvář. Dokonce se k ní přiblížil, že by ji nečinilo problémy na něj dosáhnout. Problém byl v tom, že jeho náhlá blízkost pomalu rozpouštěla její násilnické sklony.

„Tak jaká prácička vás přivádí do Ruska mezi nás nechutná stvoření?" zašeptal sladce. Houstone, máme problém! Rozšířila oči, jako kdyby jí to mohlo pomoci se znovu vzpamatovat. Do nosu jí pronikla jeho vůně. Máta smíchaná s tabákem. Na sucho polkla, snažíc se si vzpomenout na to, co říkal. Prácička? Co tím k čertu myslel? Neztratila se v tom jeho těžkém přízvuku?