Untouchable - 1.díl (CZ)

9. Na střeše domu

~~~ My Chemical Romance - Disenchanted ~~~

„Dobře! Kyane, jdi dovnitř a řekni, že tam hned budu," hned jak tomuhle domýšlivci nakope zadek. Kyan jen něco rychle zamumlal, už celý žhavý utéct od této podivné situace, vystřelil pryč. To už na Alekových rtech pohrával široký úsměv, ukazující bílé rovné zuby. Marně se snažila od jeho obličeje odtrhnout zrak. Ten úsměv projasnil jeho rysy a udělalo ho ještě víc atraktivního, že si nedokázala vzpomenout, co ho zapříčinilo a že ji to má činit rozhořčenou.

„Takže, když už jsme konečně sami, co kdybychom rozebrali naši situaci?" pozvedl obočí, jeho oči jezdily po její tváři. Pozorovala jeho ruku s cigaretou, jak ji přiblížil k jeho rtům a pak jak z ní potahuje. Nesnášela kuřáky, ale tím jak elegantně a sexy on si s tou smrtící trubičkou počínal, ji přimělo přehodnotit svoje standarty. Kdyby Alek dělal reklamu na cigarety, bylo by na světě o polovinu menší populace.

„Žádná situace neexistuje. A ocenila bych, kdybyste se vyvaroval tomu vydírání, ke kterému jste se právě uchýlil," zavrčela tiše.

„Milaya, tohle ještě nic nebylo. Až mě poznáš blíž, tak pochopíš," zabroukal hrdelním hlasem, až jí přeběhl máz po zádech. Neměla tušení, co je Milaya... počkat, to slovo už jednou slyšela. Hlavou jí probleskla živá vzpomínka na včerejšek. Znovu se otřásla, což mu neuniklo. Sakra.

„Nemám v plánu nic podobného. Zapomeňme na to a vše se vrátí do normálu," hned jak to řekla, se jeho pobavený výraz proměnil ve vážný. Odlepil se od zábradlí a upustil dokouřenou cigaretu na zem. Pohnul se k ní, a ona místo toho aby ustoupila, znovu přirostla k zemi. Musela zaklonit hlavu, aby mu mohla vidět do obličeje. Jasné znamení toho, že je moc blízko. Utíkej, Pandoro!

„Pandoro, včera jsi mi dala jen zlomek toho, co od tebe chci," zamumlal tlumeně. Vyschlo jí v ústech a docházel jí kyslík. V hlavě měla najednou vygumováno a jediné, co se tam spolehlivě nacházelo, byl on. Paměť toho, jak jeho polibek chutnal, vjem jeho dotyku, po kterém tak nepopiratelně prahla.

Musí být šílená! Mohlo to být proto, že si dotyk jiného člověka odpírala už několik let? Jistě že nepočítala ty chvíle, kdy se to stalo náhodně. Alek byl jediný, kdo si dovolil probourat se její obrannou linií.

Najednou se odhodlaně pohnul ještě blíž k ní. Vytušila jeho záměr a škobrtla dozadu.

„Ne..." vydechla hořečnatě. Na jejích lících by klidně mohla usmažit vajíčka. Ruce se jí potily a rty brněli z potřeby, znovu na sobě cítit ty jeho. Zarazil se, jako tehdy, kdy ho prosila ve výtahu, aby se k ní nepřibližoval, při jejich prvním večeru. Zúženýma očima zkoumal její výraz a důvod, proč se od něj mermomocí drží dál.

„Neříkej mi, že se znovu vrátíš k předstírání," zavrčel rozladěně. Očima přelétla jeho rysy. Sakra, tohle je moc těžké. Odvrátila od něj hlavu a roztřesenou rukou si uhlazovala neexistující záhyb na šatech.

„Nic nepředstírám. To, co se stalo včera, byl omyl..." když zaslechla, jak zaklel, tak radši zmlkla.

„Kdybych to byl já, kdo se na tebe vrhnul, možná bych ti teď dovolil si lhát, jak chceš. Ale je to zcela naopak, tak to ani nezkoušej, kroshka," nedokázala snést, to jak jeho hlas zněl. Kdyby jí to nepřišlo absurdní, nejradši by si přiložila dlaně na uši, aby ho nemusela poslouchat. Místo toho si svlažila vyschlé rty jazykem, v úmyslu ho nějak odpálkovat, když znovu zaklel. Překvapeně se na něj zadívala, což neměla dělat. Čokoládová barva jeho očí se proměnila v tmavé hlubiny, které ji neomylně stahovaly sebou. A ona věděla s naprostou jistotou, že kdyby se teď rozhodl udělat krok, vyšla by mu vstříc. Naštěstí, ale byla vysvobozena.