Untouchable - 1.díl (CZ)

26. Živá a zdravá

~~~ Jungkook - Purpose (JB cover) ~~~

Stála na místě, které už znala, i když se tu ocitla jen jednou a ne doopravdy. To si stihla uvědomit ve vteřině, kdy se rozhlédla kolem sebe. Byl to ten most přes řeku, pokrytý čerstvě napadaným sněhem. Tentokrát se ale objevila na jiném místě, než si pamatovala.

Byla na straně cesty, kus od kamenného zábradlí mostu, blíže k tělu, které leželo uprostřed přejezdu. Její hlava se instinktivně stočila směrem od těla a narazila na další postavu. Byla to žena oblečena do světle růžového obrovského kabátu. Trvalo jí dlouho, než jí došlo, že je to ona sama. Dívala se sama na sebe, jak stojí kus od nehybného těla, viditelně v šoku. Sklopila oči k jejím rukám, které jak předpokládala, byly pokryté krví.

Byla tu jen jako divák? Zmateně potřásla hlavou.

Zaslechla vzlyk, který vyšel z její dvojnice. Ta udělala jeden krok k osobě na zemi, pak se zarazila a znovu srdceryvně zaštkala. V ten moment se se svezla na studenou zem a nadále plakala.

Proč tam jen tak sedí ve sněhu? Měla by tomu dotyčnému pomoci. Krev na jejích rukách, musela patřit jemu.

Ale jako divákovi, jí nebylo umožněno jednat sama za sebe. Mohla jen nemohoucně natáhnout ruku před sebe.

Její vidění se najednou rozmazalo, jako kdyby se jí naplnily slzami, když mohla zase vidět bez problému, zjistila, že se jen přemístila z jednoho místa na mostě, na druhé. Teď stála jen metr před postavou ležící na bílé chladivé pokrývce. Tentokrát byla v pozici, od které mohla jasně vidět tmavý flek, který se rozprostíral pod jeho tělem.

Zakryla si rukou ústa. Sníh kolem něj byl nasáklý krví. Jeho hlava byla skloněná k zemi, z poloviny zabořená ve sněhu a z části zakryta tmavými vlasy. Měl na sobě tmavě modrý kabát, černé kalhoty a společenské lesklé boty. Chtěla udělat krok vpřed, aby mohla zjistit, kdo to je, ale neviditelná síla ji držela a nepustila dál.

Proč její dvojnice sakra nic neudělá? Netušila, zda ten muž žije nebo ne, ale přece ho tam nemohla jen tak nechat ležet...

Zvedla se do sedu, divoce lapajíc po dechu. Po zádech jí tekl studený pot a ona chvíli netušila, kde se to nachází. Klepala se po celém těle, protože jí byla neskutečná zima, i přesto, že byla přikrytá dekou a na sobě měla ještě stále pletený svetr. Chvíli jí dalo zabrat, rozeznat prostranství jejího hotelového pokoje. Úlevně si oddechla.

V mysli se vrátila k tomu, co právě prožila. Byla si naprosto jistá, že tohle byl jen sen, i když to všechno bylo až moc živé, ale to bylo tím, že si v hlavě přehrávala detaily z její vidiny.

Předtím bylo to vše, co se v její hlavě odehrávalo, sen a teď už aspoň dovedla rozeznat, rozdíl mezi jedním a druhým. Důvod proč se jí zdálo zrovna o této vidině, mohla přikládat jen její důležitosti.

Jenže pak si vzpomněla na předchozí události a na tohle hned vypustila z hlavy.

Rozhlédla se kolem po pokoji, hledající jednoho jediného člověka, který ji sem mohl odnést poté, co omdlela na té střeše. Ale nikde tu nebyl. Zvedla se z postele a vydala se ven z pokoje. Venku byla ještě stále tma, ale na obloze v dálce viděla, rozjasňující se paprsky ranního slunce.

V obývací části bytu, byla rozsvícená jen jedna lampička na stolku vedle sofa, na kterém našla rozvaleného Aleka.

Pomalu přešla až k němu a dívala se na něj ze své momentální výšky. Jenda jeho ruka visela dolů ze sedačky. Jistě to pro něj nebylo moc pohodlné, jelikož dolní polovina jeho těla, čouhala přes okraj v divné zkroucené pozici. I tak spal s úsměvem na rtech, který donutil i ji, se pousmát. Byl jednoduše rozkošný.