My Lovely Stalker 2 [Cz]

❤26 Pravda, nebo úkol?

Ryan:

Zůstal jsem na ní ztuhle zírat, ale cítil jsem, jak se mi koutky úst pomalu rozšiřují do úsměvu. Nevěřím, že to Casey vážně řekla. Věděl jsem, že jí na to taky musím něco říct, ale nějak jsem netušil, co.

,,Já...já..ehm."

Casey sklopila zrak a posmutněla.

Ale ne..

,,Řekla jsem to moc brzo, viď?" zeptala se tiše.
,,To asi nevadí, jestli to tak cítíš, Casey."
,,Nejsme spolu sice nějak dlouho, ale prostě k tobě cítím něco hodně silnýho. Nikdy jsem to necítila a nikdy jsem necítila ani nic podobného tomuhle.." sdělila mi s mírným úsměvem.

,,Věřím ti. Vezmi si Romea a Julii. Ti si vyznali lásku hned první den, co se viděli." řekl jsem pobaveně a Casey se mírně zachechtala.

,,A.. jak to cítíš ty, Ryane?" zeptala se nervózně.
,,Mám tě rád, opravdu hodně. Ještě tě asi nemiluju, ale vím, že určitě brzo budu." zformuloval jsem a doufal, že to nevyznělo nějak zle.

A nejspíš ne, protože ona úplně zčervenala, a pak si položila hlavu na moje rameno.

Talie:

,,Zlatíčko, vzbuď se." zaslechla jsem, jakoby od někud z dálky. Cítila jsem, jak se mnou někdo třese a konečně jsem se začala pomalu probouzet.

Otevřela jsem oči a zašilhala na osobu, která se nade mnou skláněla. Myslím, že není potřeba dodávat, že to byl Hunter. Kdo jiný by mi říkal zlatíčko, že? Možná tak Ryan, ale ten je doma.

,,Co je?" zamumlala jsem rozespale.
,,Musíš si vzít další prášek."
,,To už jsou dvě?!" vyhrkla jsem.

Předtím, než jsem usnula jsem si totiž taky brala prášek a to bylo šest...

,,Ano, jsou. Ale klidně můžeš spinkat dál, až to zapiješ." usmál se. Je tak sladký, jak se ke mně občas chová, jako k dítěti.
,,Už nechci spát."
,,Určitě? Nevypadáš tak.."
,,Určitě." řekla jsem hlasitěji, abych nezněla tak unaveně a posadila jsem se.

Z Hunterovi ruky jsem si vzala obří tabletu a z jeho druhé ruky skleničku. Hodila jsem do sebe prášek, pak jsem se napila vody a zaklonila hlavu, aby se dal prášek snadněji spolknout.

Pak jsem znechucením zatřepala hlavou a sklenici vrátila zpátky k Hunterovi.

,,A jak ti je? Bolí tě to?" staral se.
,,Ani moc ne.." 
,,To je dobře."

Přikývla jsem a vyhrabala se z postele ven. Měla jsem na sobě zimní pyžamo. Tedy dlouhé kalhoty a i tričko s dlouhým rukávem a k tomu teplé ponožky. Byla mi z tý teploty zima no... A počasí venku zrovna teď taky moc slavný nebylo.

,,Půjdu se vysprchovat." oznámila jsem Hunterovi a vydala se ke skříni, abych si nachystala oblečení.
,,Nechceš s tím pomoct?"
,,Ne, zvládnu se vysprchovat sama." zachechtala jsem se.

Hunter se zatvářil dotčeně a založil si ruce na prsou.
,,Co je?"
,,Chtěl jsem ti pomoct proto, aby sis nenamočila ten obvaz, víš? Ne proto, abych tě viděl nahou..." vyslovil naštvaně.

,,Aha, tak promiň."
Nasadila jsem omluvný výraz a dívala se na něj tak dlouho, až se neudržel a usmál se.
,,Ale i tak nepotřebuju pomoct, díky." dodala jsem potom a zmizela v koupelně.

Sice nebylo úplně jednoduchý se s tím obvazem mýt, ale naštěstí se mi to podařilo, aniž bych ho namočila.

Myslím, že příště už si od Huntera ale nechám pomoct.