My Lovely Stalker 2 [Cz]

❤28 Erik

Erik:

Procházel jsem se po štěrkem vysypané cestě se sklopenou hlavou. V rukou jsem svíral tmavě rudé růže. Cítil jsem naprostou prázdnotu a bezmoc. Něco jsem ztratil, něco, co mi dávalo chuť žít.

Bylo to pryč.. Navždy.

Rozhlédl jsem se kolem sebe a zjistil, že jsem na hřbitově. Pustém, tmavém, zarostlém. Zastavil jsem se u jednoho z hrobů a klekl si před něj. Tenhle byl, jako jediný udržovaný.

Na nádherné, černé mramorové desce se třpytil zlatý nápis:

Zde odpočívá David Higs.

Položil jsem na hrob růže a nespouštel z nápisu oči. Nemohl jsem. Ta věta se mi vryla do kůže. Ty zkurvený čtyři slova. Nemuselo to tak být.. potřeboval jsem jen pár vteřin, mohl jsem ho zachránit...

Proč, Davide? Proč jsi chvíli nepočkal?
Nemusel jsi tenhle svět opouštět..
,,Chybíš mi, kámo." zašeptal jsem se slzami v očích.

,,Tak moc.. mrzí mě, že jsem jediný, kdo sem chodí.. všichni na tebe zapomněli, jakoby jsi nikdy neexistoval. Ale já na tebe nezapomenu nikdy. Vzpomínáš si na ten den, kdy jsme se seznámili? Bylo to na tom hřišti. Ten malej kluk mi vzal moje nejoblíbenější autíčko a říkal, že je jeho. A já brečel.. skoro stejně, jako brečím teď. Ale pak ses tam objevil ty a vrazil jsi tomu klukovi tak silnou facku, že spadl na zem. A to autíčko bylo zase moje. Od tý doby jsme byli nejlepší kámoši, až... až do doby než jsi odešel jinam..." odmlčel jsem se a zavzlykal.

,,To autíčko mám pořád a nikdy ho nikomu nedám. Navždy ho budu mít vystavený ve svém pokoji. Je to ta nejcenejší věc, jakou jsem kdy měl."

V tu chvíli jsem se prudce probral ze své oficiálně nejhorší noční můry. Hřbetem ruky jsem si otřel obličej od slz. Co to má být? Já přece nebrečím!
Ale ten sen... bylo to tak živý.

,,Davide!" zavřískal jsem směrem k pokoji, kde spal a okamžitě jsem se tam rozběhl. Když jsem doběhl k posteli, tak jsem s ním začal vyděšeně třást.

,,Co je?" zamumlal rozespale.
,,Jsi v pořádku?" vyhrkl jsem netrpělivě.
,,Jo, jsem.." 
,,Dobře.. promiň, že jsem tě vzbudil. Spi dál, ano?"

Místo odpovědi se ke mně otočil zády a během několika vteřin začal mírně chrápat.

Uf...

***

,,Chceš se napít?" natáhl ke mně Jace flašku piva.
,,Jo, dej to sem." chňapl jsem flašku a pořádně si z ní loknul.
,,Dneska seš nějakej zamlklej Eriku, co je s tebou?"

,,Jen mám starosti o Davida, nic víc. Je až po uši ve stračkách svý minulosti."
,,Páni, to bylo poetický." řekl Nathan obdivně.
,,Ani ne.."

,,Doufám, že se z toho David brzo vyhrabe." dodal.
,,Jo, to my všichni." povzdechl jsem a pak nastala chvíle ticha, kdy jsme jen nepřítomně civěli před sebe.

,,Koukněte na ty děcka. Jak jsou všechny happy." pronesl Jace.
Jsme totiž na hřišti, na tom, o kterém jsem mluvil ve snu. Jo, tady jsem se seznámil s Davidem. Občas si sem chodíme pokecat. Je to tu obrovský a my vždycky trávíme čas vzadu u plotu, což je nejdál od všech těch prolejzaček.