My Lovely Stalker 2 [Cz]

❤31 "Proč jsi tak hodná?"

Ehm ehm.. důležité kecy na začátek.. Ne vážně, přečtěte si to, ať pak nevznikají problémy.

Nejsem psycholog, nic moc o tom nevím, a už vůbec nevím, jak to probíhá v psychiatrické léčebně. Sice jsme byli jednou se školou v Bohnicích, ale jen v části, kde byli drogově závislí. (Což všechny určitě zajímá, Marry -_-)

Zkrátka a prostě.. tahle psychiatrická léčebna je výtvor mojí fantazie, čili i všechno ohledně toho, jak to tam funguje. I léčébné metody, ale s těmi se nejspíš vypisovat nebudu. Takže to tak prosím berte.

___________________

,,Dobrý den, jsem Talie Walcot. Mám tu kamaráda. Volali mi, že už by tu měl být, mohla bych ho vidět?" vychrlila jsem na starší ženu s kudrnatými, blonďatými vlasy, která seděla na recepci.

,,A jak se kamarád jmenuje?" zeptala se mile.
,,David Higs."
,,Ano, je v pokoji číslo dvěstě dva, to je ve druhém patře. Před chvílí za ním šel nějaký mladík. Každopádně vás tam pustím, jen vás chci požádat, abyste pana Higse nějak moc nenamáhala, protože je na silných sedativech, je taky možné, že už bude spát." upozornila mě.

,,Dobře, moc děkuju."

Za doprovodu Huntera jsem vlezla do výtahu a stiskla tlačítko s dvojkou.

Nervózně jsem si dlaní poklepávala na stehno, ten výtah jel zatraceně pomalu. Bála jsem se, že David už bude spát a já s ním nebudu moct mluvit.

Když se dveře od výtahu konečně otevřely, tak jsem vystřelila ven a zběsile těkala očima kolem sebe, abych našla ten pokoj.

,,Dvěstě dva, tady to je." oddychla jsem si a vykročila ke dveřím. Hunter ale pořád stál na místě.
,,Ty nejdeš?"
,,Ne, souhlasil jsem jen s tím, že tě sem odvezu. Počkám tu na tebe." odpověděl mi neutrálním tónem a sedl si na jednu z židlí, které byly na chodbě.

Jen jsem v tichosti přikývla. Poznala jsem, že je mu tohle trochu proti srsti. Když jsem se chystala vzít za kliku, tak mě někdo zarazil.
,,Slečno, mohu znát vaše jméno?" zeptala se mě nějaká sestra.

,,Ehm.. Talie. Talie Walcot."
,,Tak jste to vy. Vy jste ta dívka, do které je pan Higs zamilovaný." zareagovala tázavým tónem.
,,Ano, jsem."

,,V tom případě vám musím sdělit, že jste tu dnes poprvé a naposled. Tedy samozřejmě jen do doby, dokud se pan Higs nedá do pořádku."
,,Co-cože?" vykoktala jsem.
,,Doktoři si nepřejí, abyste ho navštěvovala, protože by se tak jeho stav mohl stále zhoršovat. Je mi to líto."

,,Uhm.. ne, to je v pořádku, já to chápu." pronesla jsem s mírným úsměvem. Sestra se taky usmála a pokynula mi, že už můžu jít dovnitř.
Pomalu jsem teda otevřela dveře a vstoupila. Hned jsem za sebou zase zavřela a pohled stočila ke dvoum klukům, kteří se na mě dívali.

Konkrétně tedy k Davidovi a Erikovi.
,,Ahoj." pozdravila jsem tiše.
,,Talie." vydechl David šťastně.
,,Jak ti je?"
,,Líp."
,,To jsem ráda." usmála jsem se a šla si sednout na židli před jeho postel vedle Erika.

,,Talie, oni.. oni tě ke mně nechtěj pouštět." oznámil mi David smutně i naštvaně zároveň.
,,Já vím."
,,Tohle přece nemůžou, musíš jim něco říct, prosím."