Endless Love

15.

Ráno mě vzbudilo slunce, jehož paprsky se dostávaly přes sklo bílého okna do pokoje. Chvíli jsem se jen tak převalovala v posteli a potom jsem se ještě víc zahrabala do peřin, která byla ve sněhově bílém povlaku. Za chvíli někdo zaťukal na dveře. „Anoo?" zeptala jsem se a hned na to se dveře otevřely, stál v nich Josh a vykukoval zpoza dveří do pokoje. „Můžu?" zeptal se a podíval se na postel, kde jsem ještě stále ležela zachumlaná v peřinách. „Jojo." řekla jsem a věnovala jsem mu úsměv. „Jak jsi se vyspala?" zeptal se Josh. „Jo fajn. Děkuji za optání." Souhlasně jsem kývla. „Nepotřebuješ něco?"zeptal se starostlivě. „Ne. Děkuju. Jen mě teď omluv." řekla jsem a rychle vylezla z postele a utíkala do koupelny, která se nacházela naštěstí hned vedle. Ranní nevolnost je tady. Zase. No ale tak myslím, že už to dlouho nepotrvá. Hned jak to řeknu Cameronovi musím si zajít ke své lékařce, abych věděla, že je vše v pořádku. Cameron. Vzpomněla jsem si, že dnes bych mu to měla jít už říct. Opláchla jsem si obličej a šla zpět do pokoje. Josh seděl na posteli a od shora dolů si mě přeměřoval pohledem. ,,Jsi v pořádku?" zeptal se mě. „Jo je mi fajn. Jen ranní nevolnost. To k těhotenství patří." sdělila jsem mu. „Tak proto jsi včera přišla pozdě do školy? Nezaspala jsi?" zeptal se mě a zasmál se. „Ano přesně tak." odpověděla jsem mu a trochu se zasmála. „Tak pojď dáme si snídani mamino." „Joshi!" sykla jsem a praštila ho do ramene. „To, že čekám dítě a bude ze mě máma, neznamená, že mi tak musíš říkat." řekla jsem a zasmála jsem se. „Ale jídlo bych si dala." řekla jsem a Josh na to reagoval hlasitým smíchem. „Tak jdem mamino."  Podruhé jsem jeho oslovení ignorovala.

„Vážně nemám jít s tebou Ash?" zeptal se mě Josh, když jme se loučili mezi dveřmi jejich rodinného domu a já se chystala jít ke Cameronovi. „Ne Joshi. Tohle musím zvládnout sama." řekla jsem. „Ale děkuju. Za všechno." „Nemáš zač Ashley. Jsem tu pro tebe. Kdykoliv" řekl mi Josh a usmal se na mě. Naposledy jsme se objali a já odešla. Měla jsem namířeno přímo ke Cameronovi a věděla jsem, že tentokrát nesmím vycouvat. Dala jsem si sluchátka do uší a částečně se věnovala textu písničky a druhá polovina mého mozku přemýšlela o tom, jak nejlépe říct Cameronovi, že spolu čekáme dítě. Hold, hold on, hold on to me, cause I'm a little unsteady. Ze sluchátek se zrovna ozývala písnička Unsteady a já začala přemýšlet nad jejím textem. Je to snad člověk, jehož láska k někomu je nestálá? Nebo snad někdo, kdo je nestálý u žen? Nevím proč, ale něco na té písničce mě donutilo se zamyslet. Zatřepala jsem hlavou, abych se probrala z toho přemýšlení a všimla jsem si, že už stojím před domem Camerona. Pomalu jsem došla ke dveřím a pohladila jsem se po svém ještě plochém břiše. Moje ruka se dotkla zvonku a následně na něj zazvonila. Po chvilce se otevřely dveře. „Ashley."

Jeho hlas byl překvapený. Stál mezi dveřmi, jeho vlasy tvořily jemný rozcuch a na tváři měl překvapený výraz. Netrvalo dlouho a rty se mu roztáhly do širokého úsměvu a přitáhl si mě k sobě do objetí, které mi dodalo ten pocit bezpečí a lásky. „Konečně." zašeptal a následně mě políbil do vlasů. Byla jsem šťastná, že jsem zase s ním a mám ho na blízku. „Tolik jsi mi chyběla." „Ty mě taky." „Ashley proč brečíš?" zeptal se mě Cam a palcem mi zdvihl bradu nahoru, aby se mi mohl podívat do očí. „Musím ti něco říct." „Dobře, ale půjdem dovnitř, hlavně nebreč Ash. Ať je to cokoliv spolu to vyřešíme." snažil se mě uklidnit a asi to taky pomáhalo, protože veškerá moje nervozita z toho, jak bude reagovat na to, že se stane otcem, ze mě odpadla. Něco mi dokonce říkalo, že to vezme dobře, ale nebyla jsem si tím úplně jistá, ale věřila jsem mu. Cameron mě vzal za ruku a táhl mě do jejich domu, konkrétně k němu do pokoje. „Dobrý den paní Dallasová." pozdravila jsem jeho mámu, která zrovna něco připravovala v kuchyni. „Ahoj Ashley." odpověděla mi nadšeným hlasem. „Volala mi tvoje máma a říkala něco o jakési společné večeři. Řekni jí, že přijdeme." „Dobře, vyřídím jí to." řekla jsem a souhlasně kývla. „Mami." osočil ji otrávené Cameron. Trošku jsem se nad tím zasmála. „No jo. Už ji máš jen pro sebe Camerone." řekla a zasmála se. Cameron mě vzal opět za ruku a vedl mě do svého pokoje. Zavřel dveře a posadil se na velkou postel, která byla hezký ustlaná. „Omlouvám se Camerone. Omlouvám se, že jsem tě od sebe odháněla, ačkoliv to bylo něco co jsem nechtěla a nikdy chtít nebudu." „Nenene. Neomlouvej se Ashley. Jen tech několik dni bez tebe pro mě bylo vážně utrpení" řekl. „Ale tohle asi nebylo,to co jsi chtěla řešit ne?" Zavrtěla jsem hlavou. „Jsem těhotná Camerone." vypadlo ze mě.