Endless Love

29.

Druhý den večer jsme se s Coltonem vydali do jednoho z místních barů. Vzala jsem si černé šaty a kardigan a mohli jsme vyrazit. „Tak moc se mi odtud nechce,"řekl Col. Nejdříve jsem mlčela. Myslela jsem na náš včerejší rozhovor s Nashem. Vlastně jsem kvůli tomu ani moc nespala, byla jsem dost unavená, ale snažila jsem se nedát to na sobě znát. „Ehm jo,"řekla jsem. „Taky se mi odtud nechce,"dodala jsem. Colton stiskl moji ruku a podíval se na mě. „Ashley neděje se něco?"zeptal se. Koukala jsem se z okénka černého taxi a absolutně nevnímala. „Sunshine,"ozval se znovu Colton. „Cože co?"zeptala jsem se zmateně. „Ptal jsem se, jestli se něco neděje?"řekl a pevněji stiskl moji ruku. „Ne všechno je v pořádku,"řekla jsem a přikývla. „Takže se něco děje,"řekl. Otočil mi obličej tak, abych se mu dívala do očí. „Ne neděje,"řekla jsem. Cítila jsem se špatně, že mu takhle lžu, ale já nevěděla, co dělat. „Ashley no tak,"řekl. „Od té včerejší večeře se chováš jinak. Tak řekneš mi co se stalo?" Opět pevně stiskl moji ruku a palcem mi přejel po jejím hřbetu. Jemně jsem jeho ruku pustila. „Nic se neděje vážně,"řekla jsem, uchopila jeho hlavu do dlaní a lehce ho políbila. On na to ihned zareagoval a polibek mi oplatil.

Když jsme vešli do restaurace, zamotala se mi hlava a já si nebyla jistá, jestli to zvládnu, ale snažila jsem se být silná. Colton propletl svoji ruku s mojí a kráčeli jsme k předem rezervovanému stolu. „Tak co si dáš?"zeptal se mě Col, když jsme se posadili. „Zatím jen vodu,"řekla jsem. „Zlato, ale víš, že bys měla jíst? Nechci, aby to dopadlo jako tenkrát, když jsi skončila na kapačkách,"řekl Colton a přejel mi palcem po hřbetu ruky. „Ne já jen prostě nemám hlad,"řekla jsem. „Ale neboj se."

Když jsme dojedli, rozhodla jsem se, že půjdu chvíli na vzduch. Colton zůstal sedět vevnitř, za což jsem byla celkem i ráda. Chtěla jsem být jen chvilku sama. Zrovna když jsem otvírala dveře, se tam objevil. On.

Vypadal tak zničeně. Troufám si říct, že jsem ho nikdy za tu dobu co ho znám neviděla tak zničenýho. Nikdy. Stáli jsme tam mezi dveřmi a jen na sebe zírali. Nevěděla jsem, co bude dál. Jestli mě pozdraví, zabije pohledem nebo do mě jen strčí, aby mohl projít, když je teď ten badboy. Nenápadně jsem se otočila, abych zjistila, jestli se Colton nedívá. Naštěstí se nedival, protože jsem si byla stoprocentně jistá, že by byl schopný tady udělat nějakou žárlivou scénu. Když jsem se otočila, pořád tam stál a jenom na mě zíral. Sklopila jsem pohled k zemi a opatrně kolem něj prošla. Snažila jsem se ho nedotknout, ale moje ruka zavadila o jeho záda. Sakra. Pomyslela jsem si. Projela mnou vlna něčeho, u čeho jsem nedokázala rozpoznat, co přesně to je. Nevěděla jsem jestli to je strach, nadšení, nervozita nebo cokoliv jiného. Byla jsem zmatená. Rychlým krokem jsem odkráčela ven, kam jsem měla namířeno. „Panebože,"řekla jsem si.

Stále jsem byla venku a přešlapovala sem a tam. Nemohla jsem se vrátit dovnitř. Nešlo to. Po chvilce váhání, jsem se rozhodla jít dovnitř a překonat to. Vzpomněla jsem si na Nashe. Řekla jsem mu, že mu pomůžu, ale sama nevím, jestli to dokážu. Teď když jsem ho viděla, jakoby se ve mně něco zlomilo. Vzala jsem za kliku a vešla dovnitř. Šla jsem ke stolu, kde seděl Col a přisedla si zpět na své místo. „Tak jsem tady,"řekla jsem. „Jo to je fajn, už mi bylo smutno,"řekl Colton a udělal smutný obličej. Chytl moji ruku a a propletl své prsty s mými. Usmála jsem se na něj. „To si ze mě děláte prdel ne!?" Slyšela jsem nadávat někoho od baru. Otočila jsem se, abych zjistila, kdo to byl. Cameron!?Cože!? Pomyslela jsem si. Tak tohle musí být už hodně špatné, když dělá tohle. Pozorovala jsem ho, jak rychlým krokem odchází. Když byl u dveří, otočil se a podíval se na mě. Projel mě pohledem a odešel.

„Tak asi půjdeme ne?"zeptala jsem se Coltona. „Jestli chceš,"řekl a usmál se na mě. Colton byl typ kluka, který by pro holku udělal vážně cokoliv a nikdy by ji neublížil, ale času moc neměl. No a upřímně si řekněme, že to není moc vyhovující, když na vás vaše druhá polovička nemá až tolik času, ale on se snažil a byl se mnou, kdy to jen šlo.

„Zlato dneska to bylo úžasný," řekl Col a políbil mě. „Jo to bylo,"řekla jsem. „Děkuju," dodala jsem ještě. Při těch slovech jsem nedokázala myslet na nic jiného než na Camerona. Nešlo to. Něco bylo špatně. „Tak dobrou Sunshine,"řekl mi a ještě mě políbil. „Dobrou," odpověděla jsem mu. Zase jsem se dobu převalovala. Zase jsem nemohla usnout. Zase jsem o něm přemýšlela. Přemýšlela jsem o tom, jak mu pomoct. Vyšla jsem na balkon a zavolala Nashovi. „Ano?"zeptal se mě. „Chci mu pomoct,"řekla jsem. „Musím mu pomoct." „Ale teď v noci?"zeptal se mě nechápavě. „Promiň, já nemůžu spát, a tak mě napadlo.." „Jo v pohodě,"přerušil mě a v telefonu se zasmál. „Víš Ashley, ale není to zrovna jednoduchý,"řekl a povzdechl si. „Já vím, dneska jsem se o tom přesvědčila,"řekla jsem mu. „Hele Cameron teď není doma, a jelikož je jedna ráno tak bude někde v baru. Pošli mi adresu vašeho hotelu, já tam přijdu." „Dobře,"řekla jsem. „Za chvíli jsem tam,"řekl a já típla náš hovor. Šla jsem se obléct. Vzala jsem si černé džíny s dírami na kolenou, bílé triko a koženou bundu. Nazula jsem si Conversky a odešla z našeho hotelového bytu.

„Ahoj,"řekl. „Ahoj,"odpověděla jsem mu. Celou cestu k jednomu z barů jsme si povídali. O mně, o Camovi, o všem. „Jsi připravená?"zeptal se mě, před dveřmi jednoho baru. „Ne,"řekla jsem. „Ale musím to udělat,"dodala jsem. Vešla jsem dovnitř. V baru se ozývala hlasitá hudba. Koukala jsem se kolem sebe a konečně jsem ho spatřila. Spěchala jsem k němu. Byl tam s nějakým dalším klukem, který mu něco podával. „Takže 1050,"řekl mu a nastavil ruku. „Ne on si nic nekupuje,"řekla jsem. Vzala jsem ten pytlík z Cameronovy ruky a vrátila to tomu klukovi. „Tohle si vezmi a padej,"řekla jsem mu. „Co to sakra děláš?"zařval na mě Cameron. „Já!? To mi řekni ty a laskavě na mě neřvi,"řekla jsem mu naštvaně. Vzala jsem ho kolem ramen, z druhé strany ho vzal Nash a pomohl mi ho vzít ven. Naštěstí byl ještě střízlivej. Venku jsme ho posadili na lavičku, ale já jsem od něj hned vstala. „Nejsem žádnej malej fracek,"řekl nasraně. „Ne? A proč se teda tak chováš? Nechováš se jinak než jako malej fracek,"zařvala jsem na něj. Zůstal na mě koukat s otevřenou pusou. Rychle jsem šla o kousek dál. Přešlapovala jsem z místa na místo. Přišel ke mně Nash. „Jsi v pohodě?"zeptal se mě. „Já- já nevím,"řekla jsem. Šel ke mně blíž a objal mě. „To bude dobrý. Pssst,"uklidňoval mě Nash a hladil mě po zádech. „Děkuju,"řekla jsem. „Já nevím jestli to ještě zvládnu,"řekla jsem a vzlykla. „Ash ty to dáš. Věřím ti tak to nevzdávej,"řekl mi a podíval se mi hluboko do očí. Pokusila jsem se usmát. „Měl by ses jí omluvit," řekl Nash Cameronovi. „Já?"zeptal se. „Jo ty, chováš se jak debil,"řekl. „Nepotřebuju žádnou omluvu,"řekla jsem. Cameron se zvedl z lavičky a šel k odpadkovému koši. Z kapsy vytáhl krabičku cigaret a všechny je vysypal do koše. Nakonec v pěsti zmačkal krabičku a vyhodil ji taky. „Kurva, kurva, kurva," zařval a kopl do koše. „Ash?"zeptal se mě Nash. „Nech ho,"řekla jsem.

„Ashley proč jsem to tak posral? Proč sakra!?"přistoupil ke mně Cameron a zeptal se mě. „Všechno jsme tak posral. Totálně,"řekl. Z oka mu ukápla slza. „Ashley omlouvám se,"řekl. Stál tam přede mnou, jako bez života. Neměl pro co žít. Přistoupila jsem k němu a pevně ho objala. „No taak, to bude dobrý,"uklidňovala jsem ho. Byl zničenej. Strašně. Nechci vědět, jak ty dva roky fungoval. Nechci. Protože už tohle mi lámalo srdce. „Odpustíš mi někdy?"zeptal se mě.