Endless Love

20.

***
Bílé světlo. Všude kolem bílo. Co se se mnou stalo? Kde jsem? Hlavou mi běželo tolik otázek, ale byla jsem příliš oslabená na to, abych si na ně dokázala odpovědět. Otevřela jsem oči. „Mami." sotva jsem ze sebe vydala jedno slovo. „Jak je mu?" „Josh bude v pořádku."řekla „Ashley."řekla máma a z očí ji začaly téct slzy. „Je mi to moc líto."řekla a snažila se přestat brečet. Sáhla jsem si na břicho. Bylo ploché. „Přišla jsi o dítě. Přišla jsi o moc krve, ten náraz byl velký a doktoři říkají, že za to muže velké množství stresu." Nechtěla jsem slyšet nic z tohohle. Doufala jsem, že to zvládnu, tak, jak mi to všichni říkala. Nezvládla jsem to. Selhala jsem. Totálně jsem selhala a ztratila jsem dítě, do jehož narození zbývaly 2 měsíce. Začala jsem brečet. Bolelo to tak moc. Ne fyzicky, ale psychicky. „Zlatíčko já vím, že je to pro tebe těžké. Ale společně to zvládneme." „Mami můžeš prosím odejít? Chci být sama."řekla jsem ji, to co jsem opravdu chtěla, potřebovala jsem být sama. Máma odešla a já zůstala na pokoji sama. Teprve až teď jsem si začala uvědomovat, co přesně se to vlastně stalo. Nedokázala jsem zastavit ty vodopády slz, co se mi draly ven z očí. Nemohla jsem. Byla jsem tu, ale naprosto zničená. Vším. Někdo zaklepal na dveře, ale já byla stále otočená na boku a klepání ignorovala. Po chvíli ten někdo otevřel dveře. Otočila jsem se a spatřila jsem ho. Naprosto zničený, možná vypadal víc zničeně než já. Cameron.

„Jdi pryč."řekla jsem a otočila se opět na bok tak, abych k němu byla otočená zády. „Ashley." „Vypadni."zakřičela jsem na něj a začala jsem brečet ještě víc. „Chápu, že trpíš. Ale neodháněj mě od sebe. Prosím." „Nechci slyšet nic. Žádné další lži, ani nic takového. Jen odejdi. Prosím."poslední slovo jsem zašeptala. „Ale já tě miluju Ashley." řekl a sklopil pohled k zemi. „Je pozdě. Nebyla jsem ti dost dobrá, když sis našel jinou."řekla jsem. „O čem to mluvíš Ash?." „Ale no tak Camerone, na tohle už jsme dost staří. Prostě jen odejdi. Jestli mě miluješ, nech mě jít." „My to zvládneme Ash. Všechno tohle překonáme. Jen mě neodháněj pryč od sebe." „Žádné MY už není chápeš? To sis měl rozmyslet dřív než sis našel ji. Kvůli tobě jsem přišla o dítě, tak už mi dej proste pokoj. Já už nemůžu Camerone." Chytla jsem se za hlavu a stále brečela. Tolik to bolelo. Snažila jsem se to rozdýchat, ale marně.

Flashback
Začátek března.
Byl pondělní večer a zrovna jsem volala Cameronovi. Dlouho to vyzvánělo, ale nakonec to přece jen někdo vzal. Ale nebyl to Cameron. „Ahoj, co potřebuješ?" „Irino!?"zeptala jsem se nejistě. „Máš skvělýho kluka."řekla. V tu chvíli jsem nechápala o co jde, ale potom mi to došlo. „Ale možná by sis ho měla trochu zkrotit."řekla a zasmála se. „Ale v posteli to umí, to se musí uznat." „Irino co to děláš?"zeptala jsem se. „No radši to ani nechtěj vědět." Zasmála se. „Mohla bys mi předat Camerona?" „No momentálně si dopřává sprchu, však víš, trochu jsme se přitom spotili." Dál jsem to nevydržela a hovor jsem jednoduše típla. Josh byl zrovna u nás na filmovém maratonu a přišel ke mě do pokoje. Začala jsem brečet tolik jako snad nikdy. „Jak mi tohle mohl udělat!? Jak" „Ashley co se stalo?"řekl Josh a bez váhání mě objal. „Cameron. On a Irina." Už jednou mi kluka přebrala, takže jsem věděla, že tohle je možné. „Joshi zavezeš mě prosím na letiště? Ale ještě před tím... k němu. Prosím" „Jsi si jistá, že to je správný?"zeptal se mě starostlivě. „Ne, ale tady není nic správný."řekla jsem, rychle se dostala z jeho objetí a začala si balit nějaké věci. Do tašky jsem naházeli par věci a byla jsem připravená. „Můžeme jet."oznámila jsem mu. Rychle jsme odešli z mého pokoje a následně jsme opustili k dům. Josh nastartoval auto a my odjeli. „Neměla by ses takhle rozrušovat Ash."řekl mi Josh. Stále jsme brecela. „Můžete mi sakra všichni přestat rikat co bych měla a co ne" zakřičela jsem. Ale odpověď jsem už nedostala, protože následovalo něco horšího. Náraz. Velký náraz.

„Josh, kde je?"zasípala jsem. Ležela jsem na lehátku a nějací muži, nejspíš záchranáři mě nekam převáželi. „Všechno bude dobré. Zvládnete to."řekl jeden z nich. „Pokusíme se udělat, co budeme moct."

Konec flashbacku

„Ash nechápu o čem to mluvíš."řekl a podíval se na mě nechápavým pohledem. „Ne? Tak já ti to jednoduše shrnu. Spal jsi s Irinou?" „O čem to mluvíš?"zeptal se a vytřeštil na mě oči. „No tak spal jsi s ní?"zeptala jsem se znovu a chytla se za břicho. „Ne proboha. Kde jsi to vzala?" Když jsem se dočkala jeho odpovědi, byla jsem vážně v šoku. „Nikdy bych ti tohle neudělal. Nikdy rozumíš?"přišel ke mě a palcem mě chytl za bradu a podíval s se mi hluboko do očí. Začala jsem opět brečet. „Ale, ale ona měla tvůj mobil."řekla jsem „Proč by to dělala?"řekla jsem a z oči se mi valily další vodopády slz. „Ashley co ti Irina řekla?" Panebože on o tom vážně nemá ani tušení. Jak jsem tomu mohla jen věřit. Začala jsem brecet čím dal víc a Cameron pochopil, že teď mluvit nezvládnu a radši přistoupil blíž a objal mě. „My to zvládneme."řekl a políbil mě na čelo. Snažila jsem se usmát. Marně. „Camerone."začala jsem. „Ashley nemusíš nic říkat. Já vím, že to bude těžké, ale my to zvládneme. Zvládli jsme to už tolikrát." „Ale tentokrát jsme přišli o dítě."už jsem to nevydržela a zakřičela jsem. „A myslíš, že mě to nemrzí?"zakřičel Cameron na zpět. „Bylo to i moje dítě. Měl jsem být jejím otcem a každý den se koukat na to, jak roste. Není to pro mě taky nejlehčí."řekl. „Ty jsi ji nenosil celých 7 měsíců v břiše. Jak sakra můžeš vědět, jak mi asi je!?" „Protože už když byla v tvém břiše, jsem ji tak moc miloval. Protože to měla být naše dcera.." „Odejdi." Ticho. „Prosím."řekla jsem. „Fájn."řekl Cameron naštvaně a když odcházel třískl dveřmi. Otočila jsem se na bok a snažila se to pustit z hlavy a na chvíli se prospat. Nemohla jsem, ale přestat myslet na to, co všechno se stalo. Poprvé jsem si připadala tak k ničemu. Tak sama. Tak osamělá. A věděla jsem, že můj vztah s Cameronem je v troskách. Stejně jako můj život. Ale stála jsem neztrácela naději. Doufala jsem. Doufala jsem v lepší dny. Možná jsem v ně i věřila.