Endless Love

16.

,,Ahoj Ash. Tak jsi připravená?" zeptal se mě Cameron, potom co jsem seběhla dolů a otevřela mu vchodové dveře. ,,Ahoj" řekla jsem a na souhlas toho, že jsem připravená, jsem kývla. Cameron si mě přitáhl k sobě a něžně mě políbil. ,,Au" řekla jsem tichým hlasem a odtáhla se od Cama, i když jsem nechtěla a chytla jsem se za břicho. ,,Co se děje?" zeptal se zděšeně a podíval se mi do očí. ,,Ne nic. Jen mě nějak píchlo v břiše. Řekla bych, že se možná poprvé ozvalo naše dítě." Oznámila jsem mu s úsměvem, ale stála jsem se držela za břicho. Cameron mě znovu políbil. „Tak už je to lepší?" zeptal se a lišácky se na mě usmál. Kývla jsem a zabořila svoji hlavu do jeho hrudi a užívala si tu vůni, kterou pohlcovalo jeho čistě bílé tričko. „Měli bychom jít" řekla jsem po chvíli. „Tak pojď" pobídl mě Cameron, já zavřela vchodové dveře, zamkla a společně s Cameronem jsme nastoupili do jeho bílé Audi.

„Jak se cítíš?" zeptal se mě Cameron, když už jsme čekali v čekárně místní ordinace. „Je mi fajn. Jen se trochu bojím, aby bylo vše s tím malým v pořádku" řekla jsem a sklopila svůj pohled k zemi. „Ashley." začal Cam, chytl moji ruku a propletl svoje prsty s mými. Pokusila jsem se usmát. „Chci, abys věděla, že tě miluju a budu stát vždycky při tobě. Jsem tu pro vás Ash." „Děkuju" zašeptala jsem a objala jsem ho. „Slečno Maxová pojďte si dál."  zavolala na mě sestřička, která působila docela sympaticky. Zvedla jsem se z malého gauče, kterým byla čekárna vybavena a otočila se na Camerona a následně zpět na sestřičku. „Můžete jít společně." řekla sestřička a kývla mým směrem. Cameron vstal, oprášil si své černé džíny a chytl mě za ruku. „Neboj."zašeptal. „Budu tam s tebou."

„Dobrý den."pozdravila jsem doktorku, která seděla u stolu a něco psala na počítači. Jakmile jsem ji pozdravila, odvrátila svůj zrak od monitoru a podívala se na mě. „Slečna Maxová, že?" ,,Ano" řekla jsem a svoji odpověď doplnila lehkým přikývnutím. „Tak co vás trápí?" Položila mi otázku a sesunula si brýle níž na nos. „Já no, jsem těhotná" řekla jsem. Cameron stál pořád vedle mě, prsty na levé ruce měl propletené s těmi mými a v druhé ruce držel moji bundu. „A chtěla bych-" „Vědět, jestli je všechno v pořádku."doplnila mě doktorka. Kývla jsem. Doktorka mě pobídla, abych si lehla na lehátko, které bylo uprostřed místnosti a vyhynula si triko. „Tak ničeho se nebojte" uklidnila mě. „Teď to možná trošku zastudí, ale potom to bude dobré." Opět jsem jen přikývla a poté se podívala na Camerona, který stál vedle lehátka a pevně svíral moji ruku, snad jako by ji nechtěl nikdy pustit. Doktorka mi přiložila na břicho malý přístroj, který byl součástí ultrazvuku a začala mi jezdit po břiše. Až na první moment, kdy to trošku nepříjemně zastudilo, to potom bylo příjemné. Svůj pohled jsem přetočila na druhou stranu od Camerona, kde byl monitor, ukazující malý plod. Malé dítě. „Gratuluji vám jste ve druhém měsíci." Usmála jsem se na Camerona a křečovitě stiskla jeho ruku. Úsměv mi oplatil a prohrábl si vlasy. „Z vašich úsměvů jsem pochopila, že si dítě chcete nechat je to tak?" „Ano"odpověděla jsem. „Zatím je plod malý, ale můžu vás uklidnit, že vše je v naprostém pořádku."řekla doktorka a popravdě, dost mě mě uklidnila. „Takže chcete nechat vypsat ten těhotenský průkaz?" „Ano chceme" řekla jsem a Cameron mě nečekaně objal kolem ramen.

„Panebože Ashley" vykřikl Cameron, když už jsme šli z ordinace k autu a zvedl mě. Nečekala jsem a okamžitě jsem využila situace, že jsem tak blízko a políbila jsem ho. „Bude z tebe skvělá máma." řekl, pustil mě zpět na zem a políbil mě na čelo. Usmála jsem se. „Bude to těžké, ale my to zvládneme. Společně." Chápavě jsem kývla a šla s ním ruku v ruce dál k autu. „Chceš si zajít na snídani?"zeptal se mě Cam, když jsme jeli do školy. „Měli bychom jít do školy, aby se ostatní neptali."podívala jsem se na Camerona. Zastavil a já si všimla, že jsme zastavili u Starbucksu. Podíval se ven z okna a následně začal mluvit. „Už víš, kdy jim to řekneš?"zeptal se mě a opět chytl moji ruku. „Myslela jsem, že až po Vánocích, přeci jen v té době už to na mě bude trošku vidět." „Zítra už je ta večeře. Budeme jim to muset říct." „Já vím, ale spolu to přeci zvládneme, pamtuješ?" Kývl. „Já vím, že zvládneme, jen čekám výčitky od mého otce, jaký jsem sexuchtivý prase a nedokážu si ani dávat pozor."řekl a sklonil svůj zrak na svoje černé Conversky. „Ale no tak. Oba víme, že to vůbec není pravda. Prostě mi selhaly prášky."řekla jsem. „Ty toho lituješ?"zeptala jsem se po chvíli mlčení. Žádná odpověď. Ještě chvíli jsem počkala, ale odpovědi jsem se stejně nedočkala. Otevřela jsem dveře od auta, vystoupila a následně je zabouchla. Potřebovala jsem na čerstvý vzduch. Jelikož byl už začátek listopadu, začínala být docela zima, a tak jsem si upravila šálu, kterou jsme měla omotanou okolo krku. „Ashley. Promiň."řekl Cameron a objal mě ze zadu. „Nic se neděje" řekla jsem. „Jen jsem na chvíli pochybovala" doplnila jsem. „A to já nechci. Nechci, abys o mě ani na chvíli pochybovala. Abys o nás pochybovala. Miluju tě Ashley a toho, že spolu teď čekáme dítě rozhodně nelituju, i když je to brzy, ale k roli otcovství přistupuju vážně zodpovědně a hlavně s láskou. Nikdy bych tě v tom nenechal samotnou. Nikdy." Když to dořekl, palcem mi zdvihl bradu a podíval se mi do očí. Následoval dlouhý polibek. „Tak co dáš si něco k jídlu?"zeptal se mě znovu. Kývla jsem. Docela mi vyhládlo. S Cameronem jsme šli do Starbucksu a objednali si. Jen ztěží jsem odolávala kávě, která těhotným ženám příliš nesvědčí. Objednala jsem si dva čokoládové croissanty, protože jsem měla vážně hlad. Ano, vítejte chutě.

„Musím na děják."řekla jsem Cameronovi, když jsme se pokoušeli se rozloučit, ale moc se nám to nedařilo. „A dostanu aspoň pusu?"zeptal se a udělal na mě psí oči. Poslala jsem mu vzdušnou pusu a zasmála jsem se, přičemž Cameron vytvořil smutný výraz na jeho tváři. Škola utekla v pohodě, ale samozřejmě, všichni se ptali, kde jsem byla. Pravdu jsem řekla jen Joshovi. Joel pravdu ještě neznal. Nebyla jsem připravená, říct mu to. Zdálo se mi příliš drsné, říct osobě, která vás miluje, že s někým čekáte dítě. I když, jak znám Joela, řekl by, že to je v pohodě a, že to chápe. Klasika řekla bych. Po škole jsem zamířila rovnou domů. Převlékla jsem se do něčeho pohodlného a z kabelky si vyndala fotku z dnešního ultrazvuku. Usmála jsem se nad tím, ale zároveň mi  ukápla slza. Slza štěstí. Pomyslela jsem si. Potom jsem si šla na chvíli lehnout, ale jak jsem po probuzení zjistila, ta chvíle trvala trochu déle. Když jsem se vzbudila, šla jsem se naložit do vany.