Vnučkou Brumbálovou

5. Barbie má proslov

Prvního září je pro všechny významný den, zvlášť pro děti kouzelníků, kteří jedou poprvé do Bradavic. Ania sice poprvé do Bradavic nejede, vlastně, v Bradavicích jí čeká poslední rok, přes to je natěšená, jako by poprvé opravdu jela. Důvodem její radosti, je tak banální věc, že se sama nad sebou musí zasmát, po čtyřech letech cestuje do Bradavic vlakem, až do teď Ania jezdila do školy o týden dřív a pomáhala profesorům s přípravami na nadcházející školní rok. Albus Brumbál, střežil svoji vnučku jako oko v hlavě, nikdo mu to neměl za zlé, chápali jeho strach, přišel o svého syna a málem ho to zlomilo, ale zbývala mu ještě ona, Ania, když byla malá, nedokázal se na ní podívat, byla mu tak podobná... Jenže když ve svých pouhých třech letech přišla i o matku, byl rozhodnutý se o ni postarat, a to také splnil. Dnes již sedmnáctiletá Ania stála se svými přáteli před velkou zdí mezi nástupištěm 9 a 10. "No tak Brumbálová, snad se nebojíš?" Zasmál se jeden z jejích nejlepších přátel, Fred Weasley. "Pff, já a bát se? Fredie, kde to žiješ?" Oplatila mu zářivý úsměv a rozběhla se proti zdi, místo prudkého nárazu pocítila jemný vánek, otevřela oči a naskytl se jí pohled na překrásnou, černo-červenou lokomotivu, vzápětí se za ní objevili i její přátelé. "No tak pohyb! Ať vám to neujede!" Křičela paní Weasleyová, bylo vidět, jak má slzy na krajíčku, po takové době si ještě pořád nezvykla, že jim všichni odjíždí. "Žádný blbosti jasný? Jestli uslyším, že jste ty svoje vynálezy použili na profesory, nebo kohokoliv jiného osobně vás dotáhnu domů!" Řekla rázně s pohledem upřeným na dvojčata Freda a George, kteří se jen nevinně usmívali. "Anio, dohlédneš na ně ať neudělají nějakou blbost?" "Spolehněte se paní Weasleyová." Usmívala se Ania, cítila pobavené pohledy obou bratrů. "To na nás dohlédne ta pravá." Vykřikl George, čímž si vysloužil její vražedný pohled.

O chvilku později se všichni nahrnuli do vlaku, aby na ně zbylo alespoň nějaké místo. Ania si sedla do kupé s Fredem, Georgem a Leem Jordanem, jenž byl takový jejich pomocník při vtípkách na školníka Filche. Cesta jim ubíhala poněkud rychle, ani se nenadáli a už vystupovali z vlaku, zamířili k velkým černým kočárům, Ania věděla, že sami nejezdí, táhnou je Testrálové, ale nahlas to neříkala. Proto ji udivilo, když Harry promluvil. "Co jsou ty koně zač?" Jaký koně Harry?" Zeptala se Hermiona, která už nastupovala do jednoho z kočárů, ve kterém seděla dívka s blonďatými vlasy, Lenka Láskorádová, mile se na Harryho usmála. "To jsou Testrálové, vidí je jen ten, kdo viděl někoho zemřít." Odpověděla, Harry se podíval na Aniu, jako kdyby chtěl, aby mu to potvrdila, ta jen neznatelně kývla hlavou a skoro neslyšně zašeptala. "Já je taky vidím, bohužel."

Dorazili na hostinu, první co je upoutalo, byla prázdná židle Hagrida, nikdo nevěděl co s ním je, dokonce ani Ania, což všechny trošku znepokojilo. Hned potom, všem sklouznul pohled na ženu v růžovém kostýmku, dívala se na ně s až přehnaným úsměvem, bylo vidět, že ten úsměv jen hraje, podle  jejích očí, by je nejraději všechny poslala do Azkabanu. "Co je tohle za ženskou?" Ozval se hlas Seamuse Finigena. "Umbridgeová." Odpověděla stroze Ania, ostatní u stolu se na ní podívali s očekáváním, mysleli si, že to trochu rozvede, to ale v plánu neměla, však se za chvilku dozví kdo je ta Barbie zač. Místo toho se posadila, očima hledala svého dědu, jakmile se střetli pohledy, věnoval jí povzbudivý úsměv, všimla si, jak se na něj díval i Harry, ale Brumbál jako by ho neviděl, raději nic neřešila a věnovala se svému jídlu. Po hostině měl Brumbál svůj proslov, Ania ho nikdy moc nevnímala, jelikož buď to bylo každý rok to samé, a nebo všechno věděla už s předstihem, jenže tentokrát to bylo jiné, tenhle rok, nevěděla nic než jenom to, že Umbridgeová je jejich nová profesorka OPČM. Věděla, že se děje něco víc, to že tady Hagrid není má svůj důvod. "Chtěl bych poděkovat paní profesorce Červotočkové (A/N bože, já tak nesnáším český překlad) že dočasně přijala místo Hagrida, který je na zdravotní dovolené. Dále bych chtěl přivítat Dolores Jane Umbridgovou, bude vás..." "Ehm, ehm.." Brumbál se překvapeně podíval na tvůrce onoho zakašlání kdo jiným jím byl, než Barbie, všechny pohledy se natočili na onu ženu. "Jsem velice ráda, že mohu učit tak překrásné děti jako jste vy. Věřím, že společně se na obraně proti černé magii naučíme užitečným věcem a že z nás budou dobří přátelé." "Tak s tebou určitě růžovko." Prohodil potichu Fred, celý Nebelvírský stůl propukl v hlasitý smích, uklidnilo je až hlasité "Ticho!" Brumbála, bylo to tak hlasité, že i sama Umbridgeová naskočila, rychle se ale vzpamatovala a pokračovala ve svém proslovu. "Ministerstvo mě pověřilo, abych vás naučila jak správně používat kouzla, těším se na naši společnou práci. Teď se prosím obraťte do svých ložnic. Přeji krásné sny." "Jděte." Rozkázal Brumbál, protože Umbridgovou jak se zdálo, nikdo neposlouchal, až potom co promluvil se všichni začali zvedat a odcházet na koleje. Ania se ještě naposledy podívala na svého dědu, ten se už  taky zvedal a odcházel pryč, a tak udělala to samé.

No tentokrát je to trochu delší než obvykle, asi proto že jsem včera koukala na Fénixův řád a prostě musela jsem konečně tohle vydat... :D Ale, jenom když by si nikdo všiml jiného stylu psaní, tak rozhodla jsem si to trošku upravit, není to nijak zvlášť znát, jen jsem tam toho trošku přidala...