Vnučkou Brumbálovou

28. Mudly nenávidí, ale matiku miluje.

Den ubíhal jako voda. Než se trojice nadála byl čas oběda a pak už i večeře. Celý den strávili tím, že hráli nejrůznější hry a smáli se, až je z toho bolelo břicho. Jakoby za okny právě neprobíhala válka. Jakoby neexistovalo žádné zlo, které se šířilo nenávratnou rychlostí a snažilo se všem vzít poslední naději na štěstí.
Když se ale opět začínalo stmívat a chaloupku opět prozářilo mdlé světlo z kamenného krbu a kouty se zahalili do temnoty, trojice přátelů zvážněla. Jako lusknutím prstů se zase vrátili do reality. Seděli v kruhu na koberci a oheň jim mírně osvětloval tváře. Nechali lustr nerozsvícený, protože se jim líbilo jak tajemně ten prostor vypadal, místo toho si jen zapálili pár svíček a rozdělali oheň v krbu, aby neseděli v úplné tmě.
Nastal čas vysílání Potterovi hlídky. Stačilo jen přijít na vstupní heslo. To heslo tam bylo proto, aby se k vysílání nemohl napojit někdo, kdo by chtěl informace nějak zneužít. Přeci jen takových lidí by mohlo být plno.
„Napadá vás něco?" Zeptal se George, protože sám vyzkoušel všemožné věci spojené s řádem, ale na heslo stále ne a ne přijít.
„No, co třeba... Harry Potter?" Zkusil Fred. Špatně. V rádiu se pořád opakovalo jenom nepříjemné hučení.
„Ehm...zlaté trio?" Řekla nejistě Ania. A zase nic.
„To je pitomost. Koho to vůbec napadlo? Jak asi máme uhodnout heslo, když může být milion variací?" Řekl naštvaně George.
„Brácho, to byl tvůj nápad." Smál se Fred. George po něm hodil vražedný pohled.
„Tak to jsem měl nějaký zatmění mozku, protože taková blbost by mě normálně nenapadla." Odpověděl stále naštvaně. „Proč to nemůže být jednoduché heslo? Jako třeba Brumbál?" Řekl zoufale a v tu chvíli se jim konečně podařilo stanici naladit.
„Protože je to jednoduché." Odpověděla se smíchem Ania. Fred se začal smát a George jen zakoulel očima. Po chvíli se ale opět uklidnili a zaposlouchali se do vysílání.

„Dobrý večer! Vítáme vás u Potterovi hlídky. Dnes máme znepokojivé zprávy. Bradavice jsou v moci smrtijedů. Obdiv všem studentům, kteří v Bradavicích jsou, držte se. Víme, že obzvláště pro Nebelvír to musí být namáhavé.
Dále bylo nahlášeno zmizení tří mudlovských rodin a kouzelnice Lenky Láskorádové, studentky Havraspárské koleje a dcery vydavatele Jinotaje..."

Trojice s sebou trhla. Jediné v co doufali bylo, že Lenka stále žije. Všichni tři jí znali dobře, ačkoliv byla hodně podivínská, byla to suprová kamarádka, která nikdy nevyzradila, že špičatá čepička, která věčně věků mizí malému profesorovi  formulí Kratiknotovi mizí proto, protože jí ve třetím ročníku očarovali, aby měla svoje vlastní nožičky, které má doteď. Těžko říct, zda to profesor ví.

„Musíme být na pozoru. Pro dnešek se s vámi zase loučím! Příští vysílání tu se mnou bude host, takže se mějte a naslyšenou!"
S tímhle vysílání skončilo a v rádiu se už zase ozývalo jen nepříjemné hučení.

„Chudák Lenka." Prolomil ticho Fred.
„Jo, to jo. A hlavně Xenofilius, musí mu být strašně." Řekla potichu Ania. Xenofilius byl otec Lenky. Stejně jako ona byl podivín, ale hodný.
„Musíme tu kroniku co nejdříve najít. Aby jsme jim mohli pomoct." Řekl George a měl pravdu. Čím dříve kroniku najdou, tím dřív se mohou vrátit a natrhnout smrtijedům zadky.
Ania se najednou zvedla, došla ke svému batohu a vyndala z přední kapsy zažloutlou obálku- dopis od Bathildy.- vyndala pergamen a začala číst úhledné písmo, jež patřilo Kendře Brumbálové- její prababičce.

„Zdravím, ať už tenhle dopis čte kdokoliv.
Tak nějak počítám i s tím, že mý synové nebudou mít zájem naší kroniku najít, proto doufám, že ten kdo čte tyto řádky pochází z naší krve. Nutno podotknout, že kdyby ne, kroniku stejně neotevřete.
Nuže k věci, dříve jsme celá rodina žili v malé vesničce jménem Plesnivá Hůrka. Skoro nakonci s výhledem na hustý les, kam jsme rádi chodívali na pikniky. Bylo to kouzelné místo a místní lidé byli velice milý, tedy to jsme si zprvu mysleli. Nehodlám popisovat detaily, které se stejně dozvíte později. Řeknu jen, že obyvatelé nás hluboce zklamali. Museli jsme opustit náš rodinný dům, můj manžel se dostal do Azkabanu a má dcera má doživotní následky... Nikdo nevěděl jak to tenkrát doopravdy bylo...
Ale jedno vím jistě: NENÁVIDÍM MUDLY.

Kendra Brumbálová
P.S.: jste blízko k nalezení, stačí najít dům na konci vesnice s číslem jenž je odmocninou z 529."

„Dělá si srandu? To na nás jako bude chodit s matikou? Vždyť tohle se učí mudlové, ne? Nepsala náhodou, že je nenávidí?" Řekl zoufale Fred. Matematice se doslova vyhýbal obloukem. Věděl, že nějaké odmocniny jsou a dokonce je uměl i kdysi spočítat, ale brzy to vypustil z hlavy, jelikož takové nesmysly ho nezajímali.
„To ano. Děda mi říkal, že jeho matka doslova matiku zbožňovala." Řekla Ania.
„To nedává smysl. Ona nenávidí mudly, ale matiku miluje? Máš divnou rodinu, Anio." Řekl Fred.
„Co všechno víte o odmocňování?" Zeptala se Ania. Fredovu poznámku raději nechala bez odezvy.
Dvojčata se po sobě zmateně podívala.
„Takže asi nic." Povzdechla si Ania. „Fájn, já si pamatuju, že se to něčím dělilo... Jak to jenom bylo... Už vím! Třeba odmocnina ze 400 je dvacet. Takže 529 bude..."
„Dotaz. Jak to sakra víš?" Zeptal se George.
„Děda mě hodně učil matematiku. Říkal, že je to velmi zajímavý předmět, který bychom se mohli učit i my."
„No tak to určitě." Odfrknul si Fred.
Ania po něm hodila vražedný pohled, ale nic nenamítala a počítala dál. „Mám to! Je to dvacet tři!" Zajásala radostně.
„Takže, to bychom měli. Budeme doufat, že je to správně. Kdy vyrážíme?" Zeptal se Fred.
Ania ho spražila přísným pohledem. Fred se usmál, bavilo ho ji provokovat.
„Vyrazíme zítra. Teď už je pozdě." Odpověděl George a na důkaz dlouze zívl. Ania i Fred souhlasili. Byla tma a zasloužili si ještě jeden klidný spánek. Zítra brzy ráno vyrazí.

Druhý den ráno se trojice probudila brzy, teprve vycházelo slunce. Muselo být tak kolem čtvrté hodiny ranní, což bylo dobře. Měli plno času se nasnídat, sbalit si těch pár věcí co měli a vystřídat se v koupelně. Když se ručička kukačkových hodin, jenž visely vedle knihovny vyhoupla na šestou hodinu, rozhodli se vyrazit. Naposledy se rozhlédli po krásné krajině, chytli se a přemístili se do malé vesničky, která měla vskutku lákavé jméno: Plesnivá Hůrka.
  Vesnice byla opravdu velmi malinká. Rozpraskanou silnici plnou děr lemovalo přibližně dvacet domů, které taktéž působili trochu ošuntěle. Fred, Ania a George se vydali silnicí, až na úplný konec, kde by podle dopisu měl stát dům s číslem dvacet tři. Šli v tichosti, v okolí se neozýval žádný jiný zvuk než jejich podrážek, kterými se dotýkali štěrku.
„Nezdá se vám, že je tu podezřelé ticho?" Zašeptal Fred. A jen co to dořekl, objevila se před nimi skupina asi deseti neznámých lidí. Ania, která šla v čele se s trhnutím zastavila a dvojčata do ní málem vrazili. To jim ale bylo v tu chvíli jedno. Všichni tři strnule zírali na skupinu před sebou. Nevěděli co jsou zač, jestli mudlové, nebo kouzelníci, ačkoliv kdyby to byli mudlové, neobjevili by se tak náhle.
„Copak tady děláte, mládeži?" Řekl nějaký muž s šátkem přes pusu.
Ania v ruce stiskla hůlku. To samé udělali i Fred s Georgem. Ta skupina se jim ani trochu nelíbila. Muž v šátku se samolibě usmál.
„Nemějte strach, neubližíme vám." Řekl skřehotavým hlasem další ze skupiny. Očividně to byli samí muži.
Najednou vytáhl chlápek v šátku hůlku, kterou namířil na trojici. Ti ihned reagovali a své hůlky vytáhli také.
„Á vida, kouzelníci." Zasmál se někdo v davu. „Jestlipak jsou čistokrevný."
„Jak se jmenujete?" Zeptal se chlápek v šátku.
Nikdo mu neodpověděl. To jej naštvalo. „Ptal jsem se, jak se jmenujete!" Zařval.
„Expelliarmus!" Zařvala místo odpovědi Ania. Hůlka útočníkovi ulétla o několik metrů dál. Zmateně zamrkal a než stihli všichni nějak zareagovat, rozběhli se Ania, Fred a George pryč.
Bylo jim jasné, že právě narazili na Zbrojníky. Utíkali do lesů, které vesnici lemovali, tam měli šanci se aspoň někde ukrýt. Udýchaní se schovali za kmen jednoho padlého stromu a s úlevou zjistili, že Zbrojníci proběhli a ani si jich nevšimli. Už si mysleli, že vyhráli, ale najednou se několik z nich otočili a vrátili se. Což ani jeden z trojice nečekal a vysmátý se už chtěli vrátit na cestu. Když v tom na ně Zbrojníci použili kletbu a oni se omámený sesunuli k zemi. Během chvilky se kolem nich shromáždili i ostatní členi skupiny a přemístili je neznámo kam. Daleko od Plesnivé Hůrky.

Jak jsem slíbila, další kapitola je tu! Doufám, že se líbí. :)