Vnučkou Brumbálovou

26. Bathilda Bagshotová

  Skupinka tří mladých kouzelníků se s hlasitým „PRÁSK" objevila v potemnělé vesnici. Všechna okna byla zavřená a nikde se ani nesvítilo. Některé domy byli poničené, a ty které nebyli, působili neobydleně.
Kráčeli tichou ulicí. Nebylo slyšet ani štěkot psů, což bylo divné, poněvadž v některých zahradách zřetelně viděli psí boudy. Jakoby na kouzelnickou vesnici uvalil kdosi kletbu, která místo halila do tajemné a pochmurné mlhy.
Beze slov procházeli vesnicí, každý ztracený ve svých vlastních myšlenkách. Až nakonec došli skoro na samý okraj Godrikova dolu kde stál polorozpadlý dům. Z okenic už dávno sklo vypadalo a omítka už dávno zdobila zarostlý trávník popraškem, který vypadal jako sněhové vločky.
Ania, Fred a George se pomalu vydali ke vstupním dveřím, které jako zázrakem byly neponičené. Tiše je otevřeli a vešli dovnitř. Hůlkami si posvítili na dlouhou chodbu lemovanou spícími obrazy, na kterých byli vidět nánosy prachu. Vítr, který se znenadání prohnal skrz zničená okna se jim zaryl hluboko do kůže, stejně jako když nedaleko uslyšeli kroky. Plíživé a těžké kroky, ze kterých jim šel mráz po zádech. Odhodlaně se na sebe podívali a s připravenými hůlkami se šli za zvukem podívat. Procházeli kolem zaprášených pokojů a čím blíž byli zvukům, tím větší chlad jim byl. Sotva došli k posledním dveřím, kroky utichly a někdo kamínkem trefil Freda do hlavy. Ten se naštvaně otočil na svého bratra a kamarádku a obdařil je vražedným pohledem, už chtěl něco říct, ale v tom spoza pokoje vyletěl druhý kamínek a trefil Aniu. Všichni tři se na sebe udiveně podívali, když vyletěl třetí kamínek, který pro změnu schytal George. To už to nevydrželi. Rázným krokem se vydali do pokoje s cílem zjistit, kdo to po nich pořád hází.
Uviděli starou vrásčitou paní, která seděla na houpacím křesle uprostřed sutin a zírala na otevřené dveře.
„Promiňte, to vy jste házela ty kamínky?" Zeptala se nejistě Ania. Ta dáma vypadala jako kdyby jí bylo tak přes dvě stě let, opravdu z ní neměla dobrý pocit.
„Ano, to jsem byla já." Odpověděla skřehotavým hlasem a trochu se pousmála.
„A to normálně házíte po cizích lidech kameny?" Zeptal se George kapku podrážděně.
„Ne. Moc lidí sem nechodí." Řekla stařenka, „a vy nejste cizí, minimálně tahle dívčina." Prstem ukázala na Aniu,  „znala jsem vašeho dědu, byl to dobrý přítel."
„Znala jste ho dobře?" Zeptala se Ania s nadějí. Že by najít nápovědu bylo tak jednoduché?
„Ano, velmi dobře."
„A neříkal vám někdy něco o knize?"
„On často mluvil o knihách."
„My ale myslíme takovou speciální, takovou, o které neví ani Holoubková." Řekl Fred.
„Kronika rodu Brumbálů?" Zeptala se stařena.
„Ano!" Vykřikli všichni nadšeně až sebou stařenka  polekaně cukla.
„Ehm... Nezmínil se mi o ní on, ale jeho matka. Když půjdete se mnou dám vám dopis, který mi dala pro případ, že by její synové chtěli znát pravdu."
„Dobře. Jenom, řeknete nám prosím jak se jmenujete?" Zeptal se George.
„Omlouvám se, jak jsem stará zapomínám na dobré vychování. Jsem Bathilda Bagshotová." Řekla podávajíc jim ruku.
„O vás mi děda vyprávěl! A taky jste napsala učebnici pro dějiny." Vzpomněla si Ania, „jinak já jsem Ania Brumbálová, to už asi víte. A tohle jsou mý kamarádi Fred a George Weasleyovi."
„Těší mně. Teď ale není bohužel čas na nějaké vybavování. Musíme jít a vy musíte rychle zmizet. Tahle vesnice je hlídána Vy-víte-kým." Řekla stařenka zvedajíc se z křesla.
  Rychle, jak jim to dovolovala Bathildina chůze spěchali k jejímu domu, cestou jim vyprávěla jak vesnici obsadili Smrtijedi, a že půlku rodin vyvraždili a ti co přežili buď to utekli a nebo se k nim přidali. Jí prozatím nechali na pokoji, protože není důležitá, ale že prý tady viděla několikrát toho Voldemortova hada jak prolejzá kolem jejího domu. Varovala je, ať jsou tiše, že můžou být kdekoliv.
Když konečně dorazili k malému bílému domku, kde Bathilda bydlela, okamžitě zapadli dovnitř. Stařenka za nimi zamkla dveře hned na pět zámků a ještě přes to dala závoru.
„Pro všechny případy." Vysvětlila, „sedněte si, já jdu najít ten dopis. Chcete něco k pití?"
„Ne to je dobrý, děkujeme." Odpověděla Ania.
Posadili se před velký krb,ve kterém hořel oheň. Červené sedačky odrážely světlo od krbu, takže to působilo útulně. Skoro jako Nebelvírská společenská místnost. Na krbu bylo několik fotografií, na kterých Ania rozpoznala mladého dědu s nějakými usměvavými dívkami a chlapcem, který dědovi dělal rohy rukou a škodolibě se u toho smál. Na další zas byli ti samý lidé, ale navíc tam byla jedna malá blonďatá dívenka, která držela Brumbála za ruku a stydlivě se usmívala.
„Ta malá holka je Ariana." Ozvala se Bathilda, která přišla do místnosti.
„A ti ostatní?" Zeptala se Ania.
„ Ta dívka s černými vlasy jsem já a vedle mně stojí moje kamarádka Mathilda Maierová. Ten co drží Arianu za ruku je Albus, hned vedle něj je Gellert Grindelwald, byli to velcí kamarádi. Vidíš, tady na té druhé fotce mu dělá rohy. Ti dva byli pro každou srandu jen jejich názory na mudly se mi nelíbily. Mathilda byla z mudlovské rodiny, uměla kouzlit, ale její mladší sestra Vivienne neuměla, a i přes to to byly obě ty nejhodnější bytosti na světě. Albus potom na mudly změnil názor, díky Vivienne, do které se zamiloval. Byli spolu překrásný a Vivienne naučila Albuse, že na krvi  nezáleží. Gellert svůj názor ale nezměnil a tehdy se všechno pokazilo." Posmutněla Bathilda.
„To je nám líto." Řekl potichu Fred.
„Co nadělám. To už je minulostí." Odpověděla stařenka, „Tady máte ten dopis. Přečtěte si ho někde v bezpečí. Každou chvíli by sem mohl přijít Vy-víte-kdo." Řekla a podala jim starou zažloutlou obálku zapečeťenou červenou pečetí.
„Děkujeme. A můžu se zeptat, co se stalo s tou Vivienne? Děda mi o babičce moc věcí neřekl, jen to, že byla velmi hodná. Nevěděla jsem ani, že byla mudla." Řekla Ania. Konečně se o své rodině dozvídá víc!
„Vivienne zemřela těsně před tvým otcem. Zabil jí."
„Kdo? Voldemort?"
„Pššt! Neříkej to jméno! Nebo ho přivoláš. A ano, to on ji zabil." Odpověděla. S nervózním pohledem přešla k oknu a tichým hlasem řekla: „Vy to ještě možná nevíte, ale tohle je temnější doba, než ta předtím. Vy-víte-kdo je silnější než kdy jindy. Má u sebe daleko více následovníků. Když nahlas řeknete jeho jméno, objeví se Smrtijedi."
Jen co to dopověděla, ozvala se z venku obrovská rána. To se k malému domku staré paní přemístilo pět Smrtijedů se samotným Pánem zla v čele a pomalým tempem se blížili ke dveřím, jakoby si chtěli vychutnat tu strašlivou atmosféru, kterou sebou přinesli.
„Jděte nahoru na půdu a odtamtud se přemístěte! Já je zdržím!" Vykřikla stařenka. Trojice chtěla protestovat, ale Bathildino naléhání bylo tak silné, že se nakonec na půdu vydali. Za sebou slyšeli, jak se Smrtijedi dobývájí do domu a Bathildu, která se je snažila všemožnými způsoby zdržet.
„Kam se přemístíme?" Zeptal se potichu George. Pod sebou slyšeli hlasy, Bathilda na Smrtijedy cosi křičela.
„Něco mě napadlo." Odpověděla Ania.
Chytli se za ruce a poslední co uslyšeli než se přemístili, byl Bathildin poslední výkřik.

Tak fajn... Další kapitola na světě... Doufám, že se líbí! :D
BTW. Vím, že Brumbál je gay, a že byl zamilovaný do Grindelwalda, ale tak trochu by mi to nevycházelo do příběhu... Jedině, že by byl Brumbál hermafrodit a o tom opravdu psát nechci. :,D Takže jsem mu vymyslela ženu jménem Vivienne, díky které změnil svůj názor na mudly.