Vnučkou Brumbálovou

23. Přepadení

Ania s Tonskovou nasedli na svého Testrála a s přáním, aby to všichni bezpečně zvládli, vzlétli k obloze. Za chvíli už ani jedna z nich neviděla klidnou Zobí ulici, kde všichni mudlové pokojně spali.
„Anio, opravdu je všechno v pořádku?" Zeptala se Tonksová když viděla Aniin nepřítomný a smutný výraz. Už letěli docela dlouho a Ania nepromluvila ani jedno slovo od doby, co zaznělo Snapevo jméno.
„Co? Jo, jasně. Proč by nebylo?" Odpověděla s mírným úsměvem.
„Nehraj to na mě a řekni mi, co tě trápí."
Ania se neklidně zavrtěla. Slíbila přeci dvojčatům, že neukáže slabost a bude bojovat, ale někdy to opravdu nešlo, vždyť na tom světě, už nemá nikoho.
„Pořád si nemůžu zvyknout na to, že už tu děda není. Byla to moje jediná rodina. A co mě nejvíc trápí je fakt, že ho zabil Snape, kterému on věřil. A já mu věřila taky." Povzdechla si ztrápeně. Slzy si opět našly svou cestičku a začaly se řinout po jindy tak úsměvavé tváři.
„My mu také věřili, ale neboj. Padne ten, kdo za to může. A netrap se, máš nás a my tě nikdy nezradíme. To ti slibuju." Odpověděla Tonsková s upřímným úsměvem.
„Děkuju."
„Není vůbec zač a chceš říct ještě něco?" Zeptala se najednou o hodně veseleji.
„Co?" Zeptala se zvědavě Ania.
„Čekám dítě!"
„Vážně? Páni, gratuluju!" Vykřikla nadšeně Ania. Prvotní smutek byl zase tatam a nahradila ho upřímná radost. Radost z toho, že i přes krušné časy pořád zbývá i něco nádherného.
„Díky. Jsi první komu jsem to z řádu řekla." Zasmála se Tonsková a nevědomky si pohladila své ještě malinké bříško. „A co vůbec ty a kluci?" Zeptala se se šibalským úsměvem.
„Nic moc."
„Co dvojčata? Všimla jsem si, že se docela dost škádlíte a víš co se říká." Řekla tajemně Tonsková, úsměv jí pořád pohrával na tváři.
„Jsou to jen kamarádi." Zasmála se Ania.
„Copak se ti ani jeden nelíbí?"
„Ne!"
Aniiny tváře nabraly rudého odstínu, a tak raději odvrátila svůj zrak jinam.
Najednou sebou trhla. Cosi jako stín zahlédla nad svou hlavou a než stačila jakkoliv zareagovat, zaútočila na ně postava v černém plášti a maskou na obličeji. Smrtijed.
Nejdříve byl jen jeden, ale postupně se začali hemžit jako paraziti.
„Kde se jich pro Merlina tolik vzalo?" Nadávala Tonsková. Ania jen pokrčila rameny.
Kletby společně s výkřiky se mísili s tichem temné noci. Kdyby se některý z mudlů podíval k noční obloze, neviděl by boj, který se právě odehrával, ale slyšel by ho, dost zřetelně.
„Harry Pottere, pojď se mnou a nic se tvým přátelům nestane!" Zaskřehotal jakýsi Smrtijed. Očividně byl dost mladý, soudě podle hlasu. Aniu zamrazilo v zádech při pomyšlení, že pod tou maskou může být někdo, koho moc dobře znala.
„Revertis Fortis!" Vykřikla místo odpovědi Ania. Kouzlo Smrtijeda oddálilo o několik metrů dál, to jim dalo trochu času.
Testrál se snažil kletbám vyhnout a kličkoval mezi zelenými paprsky jako pravý profesionál.
„Pozor!" Zaječela Tonsková.
Blížil se k nim samotný Voldemort. Jeho zelený paprsek je minul jen o pár stop. Ania leknutím málem spadla, ale Tonsková pohotově zareagovala a vytáhla jí zpět.
„Děkuju. Musíme zmizet! Co nejdřív." Vykřikla Ania.
„Jasně. Drž se pevně!" Odpověděla Tonsková a pobídla Testrála aby jel ještě rychleji, ten jejich přání uposlechl a co nejrychleji se i ve svém vlastním zájmu snažil uniknout.
Po chvíli se jim to přeci jenom podařilo a přistály na zahradě tetičky Muriel. Nestihly si ani pořádně oddechnout, když k nim přiběhla stará dáma v křiklavě modrém hábitu a kloboukem na hlavě připomínající spíše houbu.
„Jsem Muriel Weasleyová. Vy musíte být Ania a Nymfadora, že?" Zeptala se.
Tonsková měla sto chutí tý bábě jednu vrazit, za to že jí oslovila jménem. Místo toho se ale ovládla a přívětivě odpověděla: „Ano, to jsme my. A prosím, říkejte mi příjmením."
„Vypadáte strašně. Pojďte zavedu vás k přenášedlu." Odpověděla Muriel. Poznámku Tonskové naprosto ignorovala a vyrazila. Ani se neohlédla, zda jí opravdu následují.
„Ta je teda příjemná." Zamumlala ironicky Tonsková. Ania se jen tiše zasmála a vyrazila za tou starou paní, Tonsková jí po chvíli také následovala.