Vnučkou Brumbálovou

32.Vzpomínky

Mladá žena unaveně ležela v posteli, v ruce držíc malý uzlíček, ve kterém spokojeně spinkalo malé miminko. U postele postávali dva malý kluci. Jednomu mohlo být tak sedm a tomu druhému sotva pět let. S jiskřičkami v očích pozorovali uzlíček s děťátkem a šťastně se nad ním rozplývali.
„Pozdravte svou novou sestřičku, kluci." Usmál se muž, který seděl na druhé straně postele a držel ženu za ruku.
„Chcete jí vymyslet jméno?" Zeptala se jich žena s úsměvem.
„Ariana! Jako ta hodná paní z krámku!" Ozval se ten pětiletý.
„Chceš aby se vaše sestřička jmenovala po té mudlovské paní z obchodu, Aberforthe?" Zeptal se muž s hnědými vlasy a modrými oči, podobné jako měli i jeho dva synové.
„A proč ne? Ta paní je hodná. Dává mě i Albimu bonbóny!" Odpověděl Aberforth.
„Ty s tím souhlasíš, Albusi?" Zeptal se muž druhého z bratrů.
„Ano, tatí. Ariana je krásné jméno a navíc začíná také na „A" jako moje a Forthio." Usmál se sedmiletý.
„Tak dobrá tedy, bude se jmenovat Ariana Kendra Brumbálová." Rozhodla žena.

Najednou se scéna zamlžila a trojice se zase ocitla jinde. Viděli sourozence Brumbálovi o přibližně tři roky starší jak se prohání po louce a vesele se smějí, snažíc se chytit míč.

„Albusi, ty máš ale děravé ruce!" Posmíval se Aberforth svému staršímu bratrovi. Ten se na něj uraženě podíval a míč, který sebral ze země hodil vysoko do výšky. Naneštěstí míč letěl dál než Albus předpokládal a strefil se přímo do okna, kde Kendra Brumbálová společně s domácími skřítky vařila oběd. Oba bratři se po sobě zděšeně podívali a utíkali se podívat, co že to vlastně způsobili. Zatímco jejich mladší sestra Ariana nad nimi jen zakroutila hlavou a začala si hrát po svém. Z květů, které na louce rostly vytvářela motýly, jenž vesele poletovali kolem. Ariana za nimi běhala se šťastným úsměvem a nevnímala své okolí, až se dostala o trochu dál, kde už jí ani její bratři ani matka nemohli vidět.
Aberforth s Albusem hleděli do země a pokoušeli se matce nedívat do očí, jenž jim právě dávala přísný proslov o tom, jak si mají hrát zodpovědně a neničit vše kolem. Najednou uslyšeli šílený křik a pláč, který nepatřil nikomu jinému než malé Arianě. Rychle se rozběhli Arianě na pomoc. Spatřili nějaké kluky jak do nebohé dívky kopou a mlátí jí hlava nehlava, když kluci spatřili, že už nejsou sami, okamžitě utekli pryč. Zatímco Ariana tam pořád vystrašeně ležela neschopná pohybu, jen malinko se otřásala nad vzlyky, jež se jí drali z hrdla.

Scéna se opět změnila. Tentokrát mohli vidět toho muže, kterého viděli v první vzpomínce. Stál před porotou v jednací síni Ministerstva kouzel a se smutným výrazem hleděl na svou ženu.

„Takže se přiznáváte k činu, jenž jste způsobil smrt pěti mudlovských chlapců?" Ptal se ministr hnědovlasého muže, který se na něj podíval tvrdým pohledem a odpověděl: „Zasloužli si to."
„Porota shledává Percivala Wulfrica Brumbála vinným." Oznámila žena v černém hábitu a zrzavými vlasy, spletené do složitého uzlu.
„V tom případě vás odsuzuji k doživotními pobytu v Azkabanu, bez možnosti odvolání či zkrácení trestu. Za smrt pěti nevinných mudlů." Rozhodl ministr.