Vnučkou Brumbálovou

21. Odjezd Dursleyů

Ania všem trpělivě vylíčila svůj nápad. Použijí mnoholičný lektvar, díky němuž se přemění všichni na Harryho podobizny. Smrtijedi budou zmatení, nebudou vědět kdo je pravý a kdo ne. V celku jednoduchý a dosti naivní plán, ale všichni s ním souhlasili, a tak začali dělat onen lektvar. Zásob a zkušeností na to měli dost, hlavně díky Hermioně, která jim se vším ochotně pomáhala.

Samotný lektvar jim trval vyrobit měsíc o to víc času jim zabraly přípravy, ale o to více je těšilo, když už bylo všechno konečně hotovo.
Sbalili si všechny potřebné věci a vyrazili.

****Mezitím u Dursleyů*****
„Hej ty!" Ozvalo se ze schodů. Harry věděl, že to mluví na něj. Šestnáct let byl takhle oslovovaný, tak už věděl o co jde. Seběhl schodiště a zamířil do obývacího pokoje, kde našel sedět všechny Dursleyovi pohromadě. Měli zabaleno. Harryho tlustý bratránek Dudley jen seděl vedle své matky a někam nepřítomně hleděl. Zatímco Vernon Dursley pochodoval po pokoji sem a tam.
Jeho žena ho pozorovala se znepokojeným výrazem. Harry tušil co přijde. Strýc Vernon se náhle před něj postavil.
„Podle tebe tedy,“ řekl Vernon Dursley a začal znovu pochodovat po pokoji, „jsme
my – Petunie, Dudley a já – v nebezpečí. Od – od – “
„Od někoho z mých lidí‘?“ doplnil Harry.
„No, já tomu nevěřím,“ opakoval strýc Vernon, načež se opět zastavil před Harrym.
„Byl jsem vzhůru půlku noci a celou dobu jsem nad tím znovu přemýšlel a věřím, že
je to spiknutí s cílem získat náš dům!.“
„Dům? Proč bychom chtěli váš dům?"
„Protože se vám hodí! Ceny rostou a vy potřebujete nějaký prostor kde budete provádět ty svoje čáry!" Zařval Vernon, žíla na jeho čele začala nebezpečně pulsovat, hrozilo že snad vybuchne.
„To je pitomost! Váš dům je nám ukradený! Já jen chci, abyste byli v bezpečí!" Zařval Harry nazpět.
„Používáš to jako zástěrku aby si nás vyštípal!"
„Ne! Copak to nechápete? Voldemort se vrátil." Harry byl už dost zoufalý.
„To je lež!"
„Není, Vernone." Promluvila po hodně dlouhé době Petunie.
„Ty mu snad věříš?" Zeptal se Vernon nevěřícně.
„Ano. Dějí se hodně divné věci a historie se opakuje. Lidé mizí beze stopy, policie hlásí úmrtí bez jakýchkoliv známek zranění. Přesně takhle to bylo i před šestnácti lety, ještě před tím, než Lily zemřela." Odpověděla teta Petunie, přitom jí ukápla slza, rychle ji setřela. Nechtěla si připustit, že jí její sestra chybí.
To Vernona trochu přesvědčilo. Přestal chodit kolem dokola  a znovu se zadíval na Harryho.
„Chraň tě Bůh, jestli se s tímhle domem cokoliv stane!" Zařval a odkráčel pryč.
„Dávej na sebe pozor." Zašeptala mu teta Petunie a odběhla za svým mužem.
„Víš Harry, chtěl jsem ti poděkovat." Začal nervózně Dudley.
„Za co?" Zeptal se udiveně Harry.
„Za to, že si mě tenkrát zachránil před těmi mozkmory. Hodně jsem si toho tenkrát uvědomil."
„Jsou to mozkomorové a nemáš zač. Přeci bych tě nenechal umřít."
„Já tenkrát tebe jo." Přiznal Dudley zahanbeně.
„Já vím." Zasmál se Harry.
„NO TAK! Dudley pohni si!" Zařval netrpělivý strýc Vernon.
„Zabij toho zmetka, jasný?" Řekl Dudley.
„Budu se snažit." Odpověděl ještě Harry. Dudley ho jen poplácal po rameni a odešel za svými rodiči do auta. Všichni tři pojedou do Ameriky, do té doby, než bude v Anglii opět bezpečno.

Uouha, asi bych se měla jít zahrabat. Když tak dlouho nebyla žádná kapitola. Ale abych byla upřímná, neměla jsem náladu na psaní. Ve škole toho bylo teď moc a moje psací múza se rozhodla, že si dá dovolenou. Ještě jednou se moc omlouvám a doufám, že se vám kapitola líbí. Tentokrát je trochu z jiného pohledu.
Tak dost keců a papá!