Vnučkou Brumbálovou

20. Pohřeb

Počasí jakoby vědělo co se dnes odehrává. Už od rána ani jednou nevystvilo sluníčko, jakoby vědělo, že dnes to ani není potřeba. Bylo sychravé dopoledne, když se kouzelníci sešli nad Brumbálovým hrobem, který stál u velkého bradavického jezera. Bylo jich plno, každý se chtěl naposledy rozloučit s tak mocným čarodějem, dokonce i ministr kouzel Popletal se přišel podívat.
Ale nejhorší to bylo jednoznačně pro Aniu. Věděla, že musí být silná, pro dědu. Ale když tam jen tak stála, nad jeho tělem, vypadal jako kdyby jen spal. Neudržela se, slzy si zase našly cestičku a začaly se ve vodopádech řinout po bledé, unavené tváři.
„Byl to fakt dobrej člověk a bude nám tady všem chybět." Říkal zrovna plačtivým hlasem Hagrid. Měl pravdu, Brumbál byl jejich jistota, že v případě ohrožení by je zachránil, teď je to na nich. Všichni moc dobře věděli, že se pokusí smrtijedi dobít Bradavice, ale to jim nesmí dovolit. Netušili, že už je pozdě. Že právě teď se do Bradavic pomalu a jistě vkrádá zlo.

Ania se už chystala odejít. Nedokázala se dívat, jak ostatní zakrívají jeho hrob, bylo to na ní příliš. Chtěla se přemístit, když v tom jí někdo chytil za ruku.
„Dobrý den Slečno Brumbálová, jsem Rita Holoubková. Redaktorka Denního věštce, naše čtenáře by jistě zajímalo, jaké jsou pocity vnučky Albuse Brumbála. Jaké to je přijít o celou rodinu?" Začala na ni chrlit otázky. Ania na ní chvilku jen tupě zírala a nevěřila vlastním uším. Vážně, vážně se jí ptá na tohle?
„No- ehm, samozřejmě, že je to hrozný pocit, byl to přeci můj dědeček." Vypravila ze sebe po chvíli. Co od ní jako čekala? Že začne skákat radostí, že je konečně po smrti?
Holoubková jen pokývala hlavou. Brk, který se vznášel vedle ní, cosi zaznamenal do malého bločku.
„A můžete nám prozradit něco o jeho životě?" Vyzvídala dál.
„Omlouvám se, ale nemohla. Nechte ho na pokoji, zaslouží si odpočinek v poklidu. A já už musím jít. Nashledanou." Odbila jí lehce neslušně Ania a přemístila se do domu rodiny Weasleyových, od té události totiž tak trochu bydlí u nich. Paní Weasleyová trvala na tom, že vrátit se do domu kde bydlela s dědou, by nebyl nejlepší nápad.
A tak tam bydlí s nimi. Pomáhá paní Weasleyové s domácností a snaží se fungovat jako předtím, sice to občas opravdu nejde, když se probouzí z noční můry, která jí provází už od onoho osudného dne kdy děda zemřel. Pořád dokola prožívá ten okamžik, kdy padá bezvládně z věže dolů a co hůř. Poslední dobou se jí zdá, že stojí vedle Snapea a kouká se, jak vyslovuje tu odpornou kletbu namířenou na člověka, kterého obdivovala a milovala už jako malá. Vedle ní stojí Draco Malfoy a pořád dokola opakuje slova, která jí řekl při první návštěvě.
„Tak si svého dědečka užij."
Pokaždé se probouzí spocená a celá rozrušená. Dvojčata jí trpělivě utěšují a snaží se jí přivést na jiné myšlenky. Dokonce k nim přijela i Angelina, aby měla svou kamarádku pod dohledem a díky tomu, se Anie daří lépe.
Zapojuje se do chodu Fénixova řádu snad ještě více než předtím. Právě teď se naplno plánuje jak dostat Harryho z domu Dursleyových, tentokrát to nebude lehké jako minule. Půjdou po nich Smrtijedi. Nesmí nic nechat náhodě.

Přemístila se brzy, v domě ještě nikdo nebyl všichni byli ještě na pohřbu, jen paní Weasleyová stála u plotny a něco kuchtila, ona jediná tam nešla. Někdo musel holt hlídat dům.
„Zlatíčko moje, to už jsi zpátky? A kde jsou ostatní?" Zeptala se hned jak ji spatřila.
„ Ještě tam zůstali. Nezvládla jsem se na to dívat." Odpověděla se slzami v očích. Molly Weasleyová je ihned spozorovala, i když se je snažila setřít.
„No tak, to bude dobré. Jsem tu s tebou, my všichni. Můžeš se na nás spolehnout, nejsi sama." Utěšovala ji v láskyplném náručí. „Nedáš si něco k snědku?" Zeptala se náhle o trochu veseleji, Ania jen přikývla. Opravdu měla hlad.
Paní Weasleyová jí nandala na talíř velký kus kuřete s bramborem. Měla to spořádaný během chvilky. Poděkovala a odešla do pokoje, který měla společně s Angelinou číst si nějakou knihu. Jedině tak na chvíli přestala myslet na právě probíhající pohřeb.
Ponořila se do knihy Lektvary pro pokročilé natolik, že ani nevnímala čas. Až narazila na mnoholičný lektvar. Nejdříve si ho jen tak pročítala, ale pak jí trklo. Dostala naprosto geniální nápad, jak zmást smrtijedy i samotného Voldemorta. Seběhla po schodech do jídelny, kde už byli všichni. Kromě Harryho, ten se musel vrátit.
„Napadlo mě jak dostaneme Harryho k nám, tak aby jsme smrtijedy zmátli, ale bude to pro všechny hodně nebezpečné." Vychrlila na ně rychlostí blesku.
Všichni na ní zůstali překvapeně zírat, jako první se vzpamatoval Alostor neboli pošuk Moody.
„A co tě napadlo?" Zeptal se s nadějí v hlase.

Přináším vám další tentokrát kratší kapitolu. Omlouvám se, ale jak jistě víte, začala škola... Kapitoly budou samozřejmě každých čtrnáct dní i nadále, ale občas se stane, že to prostě nestihnu. Proto buďte trpěliví, nebojte se, ono to jednou vyjde. To by bylo z mých keců dost. Takže Čáuko a snažte se přežít alespoň do Vánoc! :*