Vnučkou Brumbálovou

19. Smrtí to začíná

Je to přesně týden, co byla Ania naposledy u dědy. Za tu dobu se toho tolik událo, nejen špatných událostí, ale i těch dobrých. Obchodu se i nadále dokonale dařilo, protože jak s oblibou říkával Fred: „ Lidé se potřebují bavit. A v temných dobách ještě víc."
Stále více kouzelníků záhadně mizelo, stejně tak i plno mudlů. Přibývalo na ztrátách nevinných životů. I obyčejní lidé už zaznemenali, že se něco děje a začínali se bát o své blízké.
Bystrozoři dělali seč mohli, aby zjistili kde se ukrývá ten, jehož jméno se nevyslovuje. Ale marně. Nikdo nevěděl kde se skrývá, a i kdyby, neměli by ani nejmenší šanci ho porazit. Dokud měl viteály, byl neporazitelný. Jenže to oni nevěděli, to věděli pouze Brumbál, Ania, Harry a dvojčata, kterým Ania bezmezně věřila, že to nikdy nikomu neprozradí, bez jejího souhlasu.

Noční stíny pomalu postupovali Příčnou ulicí, jako vlci se sápali po stěnách polorozpadlých domů, působilo to pochmurné myšlenky. Ollivanderovi hůlky, kde si každý jedenáctiletý studentík bez rozdílu původu, či vyznání, kupoval svou první hůlku, zel prázdnotou. Nikdo nevěděl, co se s majitelem stalo, znenadání prostě zmizel. Beze stopy. Zůstal po něm jen zbořený dům s hůlkami, na kterých si tak moc zakládal. Někdo říká, že uprchnul, jelikož se bál návratu Temného pána a jiní zase, že ho unesl sám Voldemort. Nikdo neznal pravdu. Stejně tak, jako nikdo nevěděl, co se chystá na bradavickém hradě, kam se právě chystala Ania Ariana Brumbálová, vnučka Albuse Percivala Wulfrica Briana Brumbála.

Přemístila se poměrně pozdě, byla už téměř tma, ale pevně věřila, že dědu ještě zastihne. Navíc říkal, že jde pro další viteál, takže se vrátí později, třeba se jí podaří ho zastihnout hned po návratu. Alespoň by se o něj postarala, kdyby měl nějaké zranění.
Díky Merlinovi, se jí dneska žádný bystrozor nevyptával na stupidní otázky aby si ověřili, jestli je to opravdu ona.
Vlastně tam ani nebyli. A tak mohla v poklidu projít přímo směrem k astronomické věži. Podívala se nahoru, viděla tam nějaké postavy. Zřejmě si nějací studenti udělali menší sraz. Moc dobře to znala, s dvojčaty strávila hodiny pozorováním noční oblohy z této věže, byly to jedny z nejkrásnějších zážitků.
Chystala se znovu rozejít, když v tom zpozorovala, jak někdo padá. Ze začátku si myslela, že nějaký nemehlo přepadlo a teď se řítí dolů,chtěla hůlkou zpomalit jeho pád, ale zarazila se v půlce pohybu. To nebyl nějaký přiopilý student, to byl Brumbál. Její milovaný děda, ten co se o ní staral, jak nejlépe dovedl. Padal k zemi jako kdyby nic nevážil. Proč nic nedělá? To nemá hůlku, aby ten pád nějak zbrzdil? A pak jí to došlo. On nemůže nic dělat, nehýbe se, ani nekřičí, musí být mrtvý. Ale kdo? Kdo by dokázal zabít tak dobrého kouzelníka? Vždyť se ho bál i sám Voldemort! Nebyla schopná cokoliv udělat, jen zírala na svého padajícího dědu. Ne. To není on, to se mi jenom zdá. To není on, to je blbost. Opakovala si stále dokola v duchu. Děda by jí tady přeci nenechal. Nikdo by ho neporazil.

Nevšimla si, že už dávno dopadnul dolů, že někdo použil zpomalovací kouzlo za ní. Vzpamatovala se až tehdy, kdy se kolem těla začali hromadit studenti a profesoři. Prodrala se do středu vzniklého kruhu a tehdy jí to opravdu došlo. To tělo opravdu patřilo Brumbálovi.
Padla bezmocně k jeho nehybnému tělu. Vzlyky se nedaly zastavit. Ani se o to nesnažila. Je konec. Nemá už žádnou rodinu. Poslední člověk, kterého ještě ze své rodiny měla, zemřel. Kdyby přišla o chvíli dřív, stihla by ještě něco udělat pro jeho záchranu. Nebo kdyby zase neztuhla, když padal! Třeba byl ještě živý!

,,Anio, mrzí mě to. Já...já chtěl něco udělat, ale byli tam smrtijedi a Malfoy a Snape. Měl jsem něco udělat. Promiň mi to."Promluvil někdo za jejími zády. Nechtěla vědět kdo to je, bylo jí to jedno. Na ničem teď nezáleželo. Je sama, bez rodičů a teď i bez dědy. Nemá nikoho.
„Kd..kdo to udělal?" Zmohla se jen na jedinou větu. Nic víc mezi těmi všemi vzlyky ani říct nedokázala. Přes slzy viděla rozmazaně, a ikdyž rozum pochopil co se stalo, srdce to odmítalo přijmout. V hloubi duše doufala, že je to jen blbý sen, a že se brzy probudí.
„Snape." Řekl ten někdo. Konečně se na něj podívala. Vedle ní seděl zdrcený Harry. Tvář měl schovanou v dlaních.
„Co? Snape?" Zeptala se roztřeseným hlasem. Vždyť to byl přeci přítel! Všichni mu věřili. Byl to sice jeden velký mastný flek, ale nikdy by do něj neřekla, že by zradil člověka, díky kterému se dostal z Azkabanu! „To není možný."
„Viděl jsem to na vlastní oči." Odpověděl Harry stále se sklopenou hlavou. Ani on nemohl uvěřit takovéto skutečnosti. Nikdo tomu nechtěl věřit. Snape byl sice podivín a nikoho si nepouštěl k tělu, ale tohle by do něj neřekli.
Na důkaz úcty, pozvedli všichni postávající své hůlky. Ania jen stále omámeně seděla u jeho těla, bez jediného pohybu. Nikdy si to neodpustí. A nikdy to neodpustí Snapeovi!

„Anio, pojď dovnitř. Teď už nic nezmůžeme." Někdo ji jemně pomohl na nohy. Spatřila ustaranou tvář profesorky McGonagallové, byla jedna z těch, kteří se o ní starali už jako o malou. Měla pravdu. Už s tím nic nezmůže, ale i přesto se jí nechtělo dědovo tělo opustit. Pořád tajně doufala, že se brzy vzbudí a mrkne na ní s těmi známými jiskřičkami v očích, ale to se nestalo. Jeho oči teď jen bez duše hleděly do prázdna.

McGonagallová ji posadila do svého kabinetu. Ještě nikdy neviděla Aniu tak zničenou. Jistě, když jí jako malé zemřeli rodiče, taky z toho byla špatná, jenže byla ještě moc malá na to aby pochopila co se doopravdy stalo. Teď už však je velká, téměř dospělá a plně si uvědomuje co se kolem ní děje, co se děje ve světě.
Seděla tam jako hromádka neštěstí, co se každou vteřinu může sesypat. Profesorka neměla ani tušení jak by jí mohla utěšit. Proto zavolala jediné osoby, kteří to dokáží - Dvojčata Weasleyovi. Poslala jim soví poštu a než se nadála, už se řítili k ní do kabinetu. Jen jim pokývala na pozdrav a nechala je s Aniou samotné.
„ Ahoj, Ani." Zašeptal potichu Fred. Přistoupil k ní a pevně jí obejmul
Dotyčná ho ale nevnímala. Nepřítomně zírala někam do prázdnoty.
„Ale notak. Nesmíš se tak rychle vzdát." Promluvil George a také přistoupil blíž.
„George má pravdu. Přesně tohle Ty-víš-kdo chce, aby si byla slabá, abys byla snadnou kořistí." Přesvědčoval jí Fred.
„Tak budu snadnou kořistí no. Stejně už žádnou rodinu nemám." Promluvila Ania tiše.
„Co tady plácáš za nesmysly Brumbálová? A co jsme jako my? To bys nás tady nechala samotný?" Odpověděl Fred. Jeho dvojče přitakalo.
„Vždyť by jste se beze mě obešli."
„To teda neobešli. Jseš naše kamarádka, Anio. A tak to zůstane napořád. Navíc Brumbál by nechtěl, aby se jeho vnučka tak lehko vzdala. Chtěl by, abys bojovala. Tak se vzchop a bojuj. Ukaž Smrtijedům a Voldemortovi, že vnučku Brumbála jen tak nic nezlomí." Odpověděl tentokrát George.
Ania se na ně konečně podívala. Mají pravdu, ve všem. Pomstí se za svou rodinu a ukáže Voldemortovi i těm jeho přisluhovačům, co dokáže potomek Brumbála.
Jeho smrtí to totiž všechno začíná.

Uff, psát něčí smrt je to nejhorší co existuje, ani nevíte jak moc se mi chtělo brečet. :( Každopádně to mám konečně za sebou.... Jdu brečet někam do polštáře a vy si užijte kapitolu!