Vnučkou Brumbálovou

18. Návštěva

„Myslíte si, že nás netopýr slyšel?" Zeptal se Fred hned jak dorazili do jednoho z mnoho pokojů, na tváři mu pořád hrál pobavený úšklebek. Vůbec ho netrápil fakt, že právě urazili nejobávanějšího profesora Bradavic. Navíc, byla to celkem trefná poznámka.
Nacházeli se v pokoji, kde byli rozestavěný tři křesla naproti sobě. Místnost byla zbarvená do tmavé barvy, ostatně jako všechny ostatní, osvětlovalo ji jen matné světlo vycházející z mohutného, honosného stropu zaneseného vrstvou prachu. Proto červená křesla uprostřed, přímo bila do očí. Když ještě Sirius žil, svěřil se jim, že je to práce jeho strýčka, který byl vždycky takový zvláštní.
Každý z nich se posadil do jednoho z křesel, tohle bylo jejich oblíbené místo na debaty všeho druhu. Někdy probírali vážná témata, ale povětšinu času řešili jen samé kraviny. A tahle chvilka nebyla výjimkou.
„Doufám že jo. Třeba ho to donutí se konečně nad sebou zamyslet a přečíst si někde v knihách, co je to ten šampón." Odpověděl mu nezaujatě George.
„Obávám se, že mu to beztak nedojde. Nejsme první ani poslední kdo mu něco takového řekl. Nepomohlo ani to, když jsem mu dala k Vánocům mudlovský šampón proti maštění vlasů." Zasmála se Ania nad vzpomínkou z prvních Vánoc strávené s dědou a dalšími profesory z hradu.
„Cože si mu dala?" Zeptal se Fred se zvědavostí v hlase.
„Nooo." Protáhla dívka s nevinným výrazem ve tváři. -„Když jsem slavila své první Vánoce bez rodičů, vzal mě děda do Bradavic, kde jsme to oslavili se všemi profesory a studenty, kteří tam zůstali. S dědou jsme se dohodli, že dáme dárek všem profesorům. Já měla za úkol, vymyslet dárek pro Snapea. V tu dobu byl zamlklý, skoro vůbec nemluvil a moje dětská mysl si z toho vyvodila, že je smutný proto, že má moc mastné vlasy a neví si s nimi rady. Přesvědčila jsem dědu, aby mě vzal někam mezi mudly, že mám perfektní nápad, jak Snapea rozveselit. Nevím jestli mi tehdy opravdu věřil, ale každopádně mi mé přání splnil. Dal mi peníze, abych to šla tedy koupit. No a já mu koupila šampón. Měli jste vidět Snapeův výraz, když ho rozbalil." Svěřila se jim s jednou z mnoha vzpomínek, které z dětství měla.
Kluci chvíli jen udiveně zírali na svou kamarádku.
Aniino dětství bylo u nich choulostivé téma. Moc se o tom nebavili.
Ale znenadání je popadnul nepředstavitelný výbuch smíchu. Smáli by se ještě hodně dlouho, kdyby je nevyrušil Krátura, starý domácí skřítek, který sloužil rodině Blacků už odnepaměti. Teď však byl přidělen Harrymu, který z toho moc nadšený nebyl.
„Máte jít za panem Brumbálem." Zamrlal směrem k Anie. Očividně naštvaný, že musí plnit rozkazy nejen nového pána, ale i příkazy členů Fénixova řádu.
Blondýnka se tedy neochotně zvedla a v doprovodu skřítka se dostavila za svým dědou.
„Vidím, že se skvěle bavíte. Ale až budete pomlouvat někoho z profesorů, dejte pozor, ať nestojí někde poblíž." Řekl Brumbál s pobavením místo pozdravu.
„ Ahoj, no příště budeme opatrnější." Zasmála se Ania a svého dědu okamžitě pevně objala.
„To doufám. Ale kvůli tomu jsem s tebou mluvit nechtěl." Odpověděl hned jak ho jeho vnučka vysvobodila ze svého pevného objetí.
„ A o čem teda?"
„ Tak za prvé, jsem tě chtěl taky vidět. A za druhé, říct ti, že za mnou můžeš kdykoliv přijít. Můžeš se přemístit do Bradavic, máš to zařízený." Odpověděl.
„Fakt? Tak super. Přijdu za tebou v pátek, hodí se ti to?"
„Budu se těšit. Už musím jít, tak se měj. A pozdravuj své kamarády." Řekl Brumbál a ještě než se přemístil zpátky do hradu Bradavic, mrknul na ní s vědoucím výrazem. Nechápala, proč to udělal, ale rozhodla se to neřešit. Přeci jenom je to Brumbál, nikdo, dokonce ani jeho vnučka mu občas nerozuměla.

„Co ti chtěl?" Zeptala se dvojčata hned jak se vrátila zpátky do jejich menšího debatního kroužku.
„Nic zajímavého. Jenom že se můžu kdykoliv stavit v Bradavicích. Jen pro informaci, půjdu tam v pátek." Odpověděla jednoduše.
„Ale co když tě nepustíme?" Zeptal se Fred s úšklebkem.
„Tak uteču, nic těžkého od vás." Odpověděla mu úplně stejným způsobem.
„Nevěř si zas tolik. Všeho moc škodí, Aniinko."
„Já mám právo si věřit. Jsem přeci Brumbálová, Fredíku. Na to nezapomínej!" Řekla sladkým hláskem. Podobným, jakým na ně vždy mluvila jejich milovaná profesorka a kamarádka Umbridgová.
Najednou jí na obličeji přistála matrace (?), z gauče.
„ Zklidni ego, Brumbálová." Zasmál se Fred.
„Nikdy!" Zařvala a hodila po Fredovi matraci nazpět. Tak započala opět velká bitva, které se nevyhnul ani George. A ačkoliv nikdo nevěděl, kde se tady v místnosti vzali polštáře, rozhodně si s tím nelámali hlavu a zanedlouho lítali vzduchem i ty.