Vnučkou Brumbálovou

27. Chvíle klidu

Přemístili se na rozlehlou travnatou louku, kterou lemovali husté, listnaté stromy. Jediné světlo byl tak měsíc v úplňku a okolní hvězdy. Uprostřed louky stála malá dřevěná chaloupka, která působila osamoceně, ale zároveň útulně.
„Tady bychom měli být alespoň na pár dní v bezpečí. Žádní smrtijedi ani Vy-víte-kdo by nás otravovat neměli." Řekla Ania směrem k přátelům a vydala se k chaloupce.
Fred a George jí po chvíli obdivování krajiny následovali. Když Ania odemkla dveře velkým klíčem, který byl schován pod jedním nově natřeným trámem a rozsvítila velký bílý lustr, mohli spatřit krb stojící na druhé straně kde teď stáli. Před krbem, na kterém byli vystavené rámečky s fotkami byli tři malá, kožená křesla a velký gauč, pod kterým ležel kruhovitý červený koberec. Na levo bylo velké okno s červenými závěsy a na pravo zase velká dřevěná knihovna, kde měli své místo nejrůznější knihy všech žánrů. Od učebnic, po příběhy. Vedle knihovny byli dveře, vedoucí do malé kuchyně a hned vedle další dveře, které vedli do koupelny.
„Co je to za místo?" Zeptal se s obdivem Fred.
„Sem jsme jezdili s dědou na prázdniny. Měl to tady moc rád, protože je tady klid a ticho." Odpověděla Ania.
Svůj batoh odložila na gauč a odešla ven, aby chaloupku zabezpečila nějakými ochrannými kouzly, kdyby náhodou se někde poblíž potuloval někdo nežádoucí nebo v nejhorším případě někdo ze smrtijedů. Když se po chvíli vrátila dovnitř, uviděla, že dvojčata už rozdělala oheň a teď se snaží zprovoznit staré rádio, které prý našli pod gaučem. Jen se na ně usmála a zamířila do kuchyně udělat něco k jídlu, jelikož neměli vlastně ani žádnou večeři a poslední jídlo, které ten den měli, bylo jenom na té svatbě.
Bylo těžké něco uvařit, když v domě skoro nic nebylo, ale nakonec uvařila z toho mála co našla alespoň polévku a odnesla to klukům, kteří už rádio zprovoznili a snažili se tam něco naladit.
„Co to tam pořád zkoumáte?" Zeptala se zvědavě podávajíc jim talíř polévky.
„S Leem jsme měli v plánu vysílat stanici, kde bychom kouzelníky informovali o tom co se děje. Měli nám pomáhat i členové řádu, takže nás zajímá jestli to bez nás zvládli zprovoznit." Odpověděl George.
Po chvíli se jim podařilo onu stanici naladit a tak se všichni tři, s talířem polévky v ruce, zaposlouchali do vysílání.

„Dobrý den! Vítáme vás u vůbec prvního vysílání Potterovi hlídky." Promluvil Lee Jordan.
„Dnes to budou jen rychlé zprávy, jelikož moc času nemáme. Takže první a zároveň nejdůležitější informace: Ministerstvo padlo a je pod nadvládou Vy-víte-koho, takže všichni, kdo jsou mudlovského původu nebo mají v sobě mudlovskou krev, by se měli mít na pozoru. Dle našich informací ministerstvo zřídilo skupiny takzvaných Zbrojníků, kteří tyto kouzelníky loví a strčí je pod nos smrtijedům. Zatím nevíme co s nimi ti pitomci udělají, ale víme, že čaj o páté si s nimi rozhodně nedávají. Další a pro dnešek poslední zpráva je hlavně pro členy Fénixova řádu, kteří to ještě neví. Neříkejte jméno Vy-víte-koho nahlas, smrtijedi, ač jsou blbý jak trolové, tak jejich vůdce, Hadí ksicht je dost vychcanej a kdokoliv řekne jeho jméno, okamžitě se mu spustí jakýsi alarm a jste v pasti.
To by bylo pro dnešek vše z Potterovi hlídky. Prozatím se s vámi loučíme a zítra zase ve stejný čas naslyšenou. Dávejte na sebe pozor."

„Super nápad. Aspoň budeme vědět co se děje." Řekla s úsměvem Ania.
„My vždycky máme nejlepší nápady, že jo Frede?" Řekl George.
„Samozřejmě, Georgi. O tom není pochyb." Odpověděl Fred.
Ania nad nimi jen protočila oči a vydala se do koupelny. Měla v plánu se vysprchovat a pak jít spát, za dnešní den toho stihli hodně a už ani neměla sílu číst si ten dopis od Bathildy. Vždyť přeci, ráno moudřejší večera.
Dvojčata udělala to samé, protože i oni byli unavení po tak dlouhém dni.

Druhý den ráno, kdy sluneční paprsky pomalu začali prosvítat chatkou a oznamovali tak nový letní den, bylo všem o mnoho lépe. Věděli, že prozatím jsou před Smrtijedy v bezpečí, a že jsou zas o krok dále k poznání. Seděli mlčky u snídaně, kterou jim Ania připravila ze zásob ze svého batohu. Chtěli si užít to ticho, které tak dlouho nezažili. Ten klid, který se jim poslední dobou nedostával, protože se pořád něco dělo.
Po snídani si jenom sedli před krb a začali hrát hry. Jen tak pro radost, jako kdyby se vrátili v čase do svých školních let. Tam - když zrovna neprováděli nějaký vtípek na Filche nebo profesory - sedávali ve společenské místnosti s kusy pergamenů a brky a hráli svou nejoblíbenější hru: Skládání vět. Kdy hra spočívá v tom, že každý napíše libovolné slovo a pošle papírek dál, čímž vytvoří větu.
(A/n: chápeme se, ne? Prostě taková ta skupinová hra, kdy se řekne, že se napíše nejprve přídavné jméno, pošle se to někomu jinému a napíše se podstatné jméno atd... Ve finále se vzniklá věta přečte nahlas.)

„Tak fajn a teď si to přečteme." Řekla Ania.
„Začínám!" Vykřikl Fred. „Takže vážení, moje překrásná a inteligentní věta zní: Růžová Belatrix skákala na duze s Hagridem, protože měla zácpu."
„Tak to je opravdu velmi inteligentní věta, brácho." Smál se George. „Teď přečteme mojí: Šťavnatý Nagini utíkal po louce, protože Draco Malfoy měl hlad. Fuj, to je prase."
„Tak teď nevím, jestli mám litovat toho hada nebo Malfoye." Zasmála se Ania.
„Ani jednoho. No ikdyž, merlin ví kde všude se vyválel." Odpověděl George.
„Kdo? Ten had?"
„Ne, Malfoy. Do všeho strká ty svoje hnusný pracky a určitě má nějakou Malfoyovskou chorobu, která z něho dělá fretku s mozkem o velikosti zlatonky."
„O velikosti zlatonky? To je na něj trochu moc, ne? Spíš bych sázel na velikost zrnka písku" Řekl Fred.
„Shodneme se, že tam nemá nic a teď si přečtu větu já. Zasmála se Ania. Zdrogovaný Snape létal nad Bradavickým hradem, protože mu smrděly ponožky. Co je tohle za větu?" Smála se Ania.
„Spíš by se tam hodilo: protože měl mastné vlasy." Řekl vážně Fred.
„To taky. Ale napadlo vás někdy jak často si mění ponožky? Mně ano. A z mého přesného pozorování jsem vypozoroval, že si je nemění vůbec." Odpověděl George.
„A na to si přišel jak?" Smála se Ania dál.
„No jednoduše. Nosí každý den černé, aby nebylo vidět jak moc špinavé jsou a smrdí mu tak, že by padnul i Vy-víte-kdo. A to nemá nos."
„A tys mu k nim jako čuchal, že to víš?" Smál se Fred.
„Ne. Ale stačilo, když ti při lektvarech něco spadlo na zem a on stál blízko tebe. Málem mi slezli všechny vlasy!"
To už se Ania i Fred doslova váleli smíchy po zemi. Vypadali jako kdyby se zbláznili, až se George musel začít smát taky. V tuhle chvíli neexistoval žádný Voldemort ani žádní smrtijedi, ale pouze smích tří nerozlučných přátel, který se nesl dřevěnou chatkou.

No tak tohle je takový oddechový díl... A protože to moje pitomé vydávání pořád nedodržuju. Vydám dvě kapitoly, tuhle a zítra ještě jednu, kde se už děj znovu posune o kus dál. Krátí se mi čas. Slíbila jsem, že do září knihu vydám a to také splním..!