Vnučkou Brumbálovou

16. I Přes krušné časy

Zatímco v Bradavicích dál vládla Umbridgová. Ania, George a Fred si pomalu ale jistě zařizovali svůj vysněný obchod. Šlo jim to perfektně. Všechno se zdálo být v naprostém pořádku. Útoky Smrtijedů nebyli tak časté a jejich obchod jen kvetl. Jediné mínus byl útok na pana Weasleyho, kdy ho napadl had na odboru záhad, ale díky Harrymu, který ho viděl ve snu, se podařilo jej zachránit a jeho stav se každým dnem zlepšoval. Mysleli si, že se do konce roku nic nestane, to ale byli na velkém omylu.
Jednou, brzy ráno, kdy se rozhodli, že přespí všichni tři v obchodě, jim někdo ťukal na dveře. Nevěděli kdo by to mohl být. Tak brzo přece návštěvy nechodí.
No, návštěva to byla, a nebyla vůbec příjemná.
Za dveřmi na ně čekali členové Fénixova řádu s nepříliš dobrými zprávami.

Řekli jim, že pár lidí z Brumbálovi armády se vloupali na ministerstvo kouzel aby našli Siriuse, o kterém byli přesvědčeni, že ho zajal Voldemort. Byla to léčka a místo toho, aby oni zachraňovali jeho on zachraňoval je. Ovšem přišel při tom sám o život. Ale mělo to i dobrou zprávu, ministr kouzel Cornelius Popletal konečně přiznal Voldemortův návrat a Brumbál se opět může vrátit do funkce ředitele.
„No, takovou zprávu hnedka po ránu jsme fakt nečekali. Je nám to líto." Řekl po chvíli ticha George. Ania ani Fred neměli slov.
Tohle byla velká rána. Jak pro ně, tak hlavně pro Harryho. Rozhodli se, okamžitě přemístit do štábu řádu. Aby jim už žádné takové zprávy neříkali jako posledním.

O měsíc později -den otevření WB:

Konečně se jejich sen začal plnit. Nastal den, otevření dveří toho nejlepšího obchodu široko daleko. Jak to s oblibou trojice nazývala. Zpráva se rozšířila rychlostí blesku, a i když nastávali temné časy, lidé se přeci jen hrnuli, aby ten nový obchod viděli na vlastní oči. Nikdo z majitelů nepočítal s tolika lidmi. Bylo narváno doslova až k prasknutí. Ania stojící u pokladny sotva stíhala vybírat peníze. Fred s Georgem se potulovali někde v davu a dohlíželi na děj všude kolem. Potkávali svoje spolužáky, kteří jim gratulovali, i cizí kouzelníci jim chodili pogratulovat k úctyhodnému výkonu v tak těžké době.

„Přejete si?" Řekla téměř automaticky Ania. Dnes už asi po stopadesátý. Ani se už nenamáhala zvednout zrak, aby se podívala, kdo že za pultem stojí.
„Chtěl bych vidět svou vnučku." Ozval se tolik známý a milovaný hlas.
„Dědo!" Vypískla radostně Ania a běžela ho hned obejmout. Neviděla ho od pohřbu Siriuse, což už nějaký ten pátek byl. Albus Brumbál se za tu dobu dost změnil. Byl bledší než obvykle a pravá ruka byla zčernalá, jakoby se v ní ztratil život.
„U Merlinových vousů! Co to máš s rukou?" Zděsila se při pohledu na jeho ruku, černou jako uhel.
„Dlouhá historka, zlatíčko. Tím se netrap. Raději mi řekni, co je nového?"
Ania si bezmocně povzdechla. Bude to muset z něj nějak dostat.
„Tady si povídat nemůžeme. Je tu moc lidí. Pojď se mnou nahoru do kanceláře." Odpověděla klidně. Konečně v davu zahlédla své dva kamarády. Pouhým pokynem jim naznačila, ať jdou k pokladně. Oni naštěstí pochopili a s elánem se vrhli k prodeji.

„Dědo, okamžitě mi řekni, co se ti stalo s tou rukou." Vyvalila na svého dědu, hned jak za nimi zavřela dveře.
„Co mi zbývá, ty bys mi stejně nedala pokoj do té doby než bych ti to neprozradil." Povzdechl si rezignovaně Brumbál. Svou vnučku znal až moc dobře. Ta na něco jen tak nezapomene. Všechno musí vědět po pravdě. Stejně jako Brian, její otec.
„Tak mi to už konečně řekni!" Vytrhla ho z myšlenek nad podobou syna.
„Přecenil jsem sílu černé magie. Víš, zjistil jsem, jak Voldemorta porazit. Stačí najít a zničit jeho viteály. Bohužel, jeden viteál byl nad moje síly. Neodolal jsem pokušení a nasadil si ten proklatý prsten. No, a takhle to dopadlo."
„A kolik těch viteálů má?" Zeptala se. Na ruku se ho už dál raději nevyptávala. Věděla, že je to pro něj těžké.
„To nevím. Zatím jsem našel dva. Tomův deník, který Harry zničil ve druhém ročníku a ten prsten."
„Pomůžu ti s hledáním! Společně nám to půjde líp."
„Ne Anio, je to moc nebezpečné. A ty máš přeci jiné starosti." Oponoval pevně. Nemůže jí vystavit takovému nebezpečí. Dost na tom, že bude muset vystavit nebezpečí Harryho.
„Ale dědo! Pro tebe je všechno nebezpečný! Je válka,mě je jasné to riziko. Ale nebaví mě jen tak sedět a čekat jak se věci vyvrbí!"
„Kdybys jen věděla jak moc se podobáš Brianovi. Taky nesnesl jen tak sedět." Pronesl smutně Brumbál.
Ania se zarazila. Děda nikdy o tátovi nemluvil. Vyvolalo to v něm pochmurné myšlenky. Ale teď když s tím začal, mohla se ho konečně zeptat jak zemřel. Kdysi se na to ptala mamky, ještě když žila, ale v tu dobu byla malá a bylo jí řečeno jen to, že zemřel pro dobrou věc.
„Jak vlastně zemřel?" Zeptala se tiše.
„Už asi nastal čas aby ses to dozvěděla. Jak jistě víš, tvůj táta byl bystrozorem, jeden z nejlepších. Jednou, těsně před tvými třetími narozeninami, zaútočila skupina Smrtijedů na mudlovskou školku. Nikdo nevěděl proč, možná jen tak z nudy. Na místo byli vyslaní bystrozoři, mezi nimi i Brian. Ale Smrtijedi na ně udělali past. Napadli je zrovna když to nejmíň čekali. Plno bystrozorů tenkrát přišlo o život. A ti co přežili, měli doživotní následky." Dokončil Brumbál. Nerad na to vzpomínal. Tehdy bylo promarněno tolik životů.
Ania se nezmohla na jediné slovo. Popravdě ani nevěděla co by měla říct. Maminka měla pravdu, zemřel pro dobrou věc. Oba její rodiče zemřeli statečně.
„Děkuju dědo. Za všechno." Zašeptala a pevně svého dědu objala. Ještě že ho má. Netušila co by s ní bylo, nebýt jeho a ani to vědět nechtěla.
Ještě dlouhou chvíli tam jen nehnutě seděli v objetí. Pak se ale Brumbál zvednul, s tím, že už musí jít. Věnoval své vnučce pusu do vlasů a se slovy: „Dej na sebe pozor." Se přemístil neznámo kam.

Ania se vrátila do obchodu až za hodně dlouho. Byl skoro večer, takže už tam moc zákazníků nezbylo. Měla trochu výčitky svědomí, že tam nechala kluky samotné. Ale jim to nevadilo, naopak je to neskutečně bavilo.
„Ahoj kluci, promiňte že mi to tak trvalo." Řekla jim pořád trochu roztřeseným hlasem.
„Tím se netrap. Nás to náhodou dost bavilo. Raději nám řekni, co se stalo. Zníš nějak sklesle, ty ses pohádala s dědou?" Ptal se hned  Fred. Proč vždycky poznají, že se něco děje?
„Ale ne, nepohádala. Jenom mi řekl, jak zemřel táta." Odpověděla popravdě. Nemělo cenu zamlžovat přátelům.
Stejně by to z ní vypáčili.
Dvojčata nic neřekli, nebylo co. Místo toho svou nejlepší kamarádku pevně objali, každý z jedné strany. Anie ukápla slza, rychle jí setřela. Nebude přeci brečet nad minulostí. Musí žít přítomností. A ta se právě odehrává s těmi nejlepšími přáteli jaké si kdy mohla přát. Splnil se jim sen, to se přeci musí pořádně oslavit!
„Nezajdeme oslavit úspěšné otevření dveří?" Navrhla zvesela klukům. Ti se po sobě podívali a se smíchem přikývli. Společně obsloužili posledního zákazníka a šlo se slavit.

Jeee! Já dodržela termín! ( Já vím, že není pátek ani sobota, ale nekažte mi to :D) Tentokrát je to trochu delší než obvykle, ale nějak jsem se rozepsala. :) Užívejte poslední týden školy a Čahoj!