Druhá smečka

* 2 *

Nedělní ráno bylo víc než jen pochmurné. Slunce jako by se rozhodlo se na vše dneska prostě vykašlat. Krajina tonula v bezbřehé mlžné šedi.

Na jednom z mnoha vrcholů, dokola se rozprostírajících hor, se tiše shromaždovali. Nic neříkající, jako duchové vynořující se tiše z okolních lesů. Ve vzduchu se vznášel tíživý zármutek. Dopadal na všechny přítomné, mísil se s bolestí a obavami.

Před nimi ležela dvě těla. Jedno patřilo pohledné, spíše drobnější, světlovlasé ženě. Druhé, velmi dobře vypracovanému muži. Tohle bylo poslední rozloučení. Pozůstalí kolem nich stáli mlčky v půlkruhu. Nikdo nic neříkal. Někdy jsou slova zbytečná. Oni cítili.
Všichni.
Noční klid protlo mnohohlasné vytí.

Richard mlčky přijímal projevy soustrasti. Jeho rodiče jsou teprve krátce po smrti a on, jako jejich syn a nástupce se teď musí postarat o celou smečku. Věděl, že to jednou příjde, jenže vždycky doufal, že za hodně dlouhou dobu. Teď tady stál, tváří v tvář všem svým blízkým. Bál se. Ze všech sil se snažil nedat na sobě nic znát, ale měl strach ze selhání. Jeho otec, to byl pravý alfa. Silný, rozhodný, ale i spravedlivý a schovívavý muž. To on byl pro všechny zárukou jistoty, bezpečí. A teď tady najednou nebyl. Bylo to jako zlý sen.
Ucítil povzbudivý stisk. Pootočil hlavou doleva. Jeho mladší sestra se na něj povzbudivě usmála. V očích se jí leskly slzy. Objal ji kolem ramen.

Když smuteční obřad skončil, přišla změna. Mohl to očekávat, ale i tak ho to zaskočilo. Cítil nové pouto. Vytvářelo se mezi každým členem smečky a vždy mířilo přímo k němu. Bylo závazné, pro obě strany. On stál uprostřed. Držel je všechny pospolu. Stal se jejich alfou a oni jeho smečkou. Čas chlapecké nerozvážnosti pro něj nadobro skončil. Teď musel přijmout zodpovědnost.

*

Probudil se s bolestivou připomínkou včerejšího zapíjení žalu. Nejspíš to skutečně přehnal. To mu tak ještě scházelo. Dneska se musí sejít se svými betami a ujasnit si další postup do doby, dokud s prvním úplňkem ve smečce nezavládne nové uspořádání. Útrpně se dotrmácel do koupelny, pustil studenou vodu a pokoušel se nezařvat.

Snažil se vzpamatovat nad hrnkem kávy. Nikdy ji neměl nijak zvlášť v oblibě, ale času moc nezbývalo. Vybavoval si všechny členy smečky, jednoho po druhém. Všechny je dobře znal, s mnohými z nich vyrůstal. Jenže... teď na sebe přece jen budou nahlížet jinak.
Zatraceně.

Už na něj čekali. V otcově pracovně, kde on sám byl za celý život snad dvakrát. Místnost v lehkém přítmí, připomínající spíše starodávnou knihovnu. Nábytek z tmavého lakovaného dřeva, nespočet polic s knihami a podlouhlý stůl tak odhadem pro třicet osob. Jeho místo bylo v čele. Po jeho pravici seděl Cameron, po levici pak Marcus a za nim hned Anthony. Znovu to na něj všechno dolehlo. Otcovo místo musel zastoupit on.

Nezdrželi se dlouho. Vyřídili spolu jen nějaké formality, to hlavní stejně může proběhnout až právě s prvním úplňkem v novém rozložení. Nicméně tu lehkou nezvozitu v nich cítil, ze všech. Zatřásl nad tím hlavou. Do úplňku zbývalo pět dní, do té doby se stejně nic moc dělat nedá.

Bezmyšlenkovitě vyšel ven. Potřebuje na vzduch. Téměř nevnímal kudy to vlastně prošel. Podzimní den se pomalu chýlil ke konci a jak slunce ubývalo, citelně se ochlazovalo. Jemu to nevadilo. Byl na zimu zvyklý, nevadila mu. Ponořen v myšlenkách došel až na začátek vesnice v jednom z údolí, pod horami. Nedaleko zaslechl tlumený dusot.
Zbystřil.
Byl to dusot tlap doplněný o klapot lehkých bot. Mířily jeho směrem. Zavětřil ve vzduchu, naneštěstí nebyli po větru, takže toho moc nezachytil. Vlkodlačí pach tam ale nikde necítil. Navíc, byli jen dva. Zůstal ostražitý, ale šel klidně dál stejným směrem jako doposud.
Po pěšině zpoza stromů vyběhl mohutný, tříbarevný pes. Neběžel přímým směrem, spíše se tu a tam začuchal a pak znova popoběhl dopředu. Chvilku po něm vyběhla žena. Tipoval tak něco kolem dvaceti.
Člověk.
Byla to dívka. Středně vysoká hnědovláska. V botaskách, černých legínách, modrém triku s dlouhým rukávem a černé vestě se spoustou kapes, nějakými přeskami a s menší výšivkou tlapky.
Uklidnil se. Tady mu nehrozí naprosto nic. Nemá důvod se jim vyhnout.

Asi tak dvacet metrů od něj se žena zastavila. Pes se zastavil jen chvíli po ní. Ohlédl se na Richarda, pak zpět na ni a čekal.
“Ke mně." Pronesla tiše, ale jistě.
Pes se okamžitě otočil a vyběhl z pět k ní. Zastavil se čelem před ní a sedl si.
"K noze." Pes se téměř okamžitě přemístil přískokem k její levé noze. Díval se jí neustále do očí, ona se nehnutě dívala na něj.
"Hodný kluk". Pochválila jej něžně. Pes s nadšením čekal co bude. Když se plynule rozešla, rozešel se zároveň. Neustále se koukal na ni. Když kolem něj jakoby nic prošli, pokračovali ještě kousek dál. Zastavila se. Pes opět ukázkově seděl a čekal.
Chvíli se nedělo nic.
Pak něco rychle prolétlo vzduchem.
Míček.
Další chvíle ticha.
" Volno." Pes se vyřítil za míčkem jako kdyby to byla ta nejcennější trofel na světě.

Nechápal to. Díval se za nimi, když se už opět pomalým klusem vzdalovali. Teď si teprve uvědomil, co mu na tom nesedělo. Ta holka byla sotva o něco málo větší než ten pes. Kdyby jen trochu chtěl, mohl odběhnout nebo něco vyvést a co by tak asi mohla dělat? Neměla ani vodítko. V žádném případě nemohla být silnější. Z případného konfliktu by nevyšla dobře. A přesto všechno to byla ona kdo vedl a on kdo následoval. Kdo ji chtěl následovat. Jedinkráte nezvedla hlas.
Malá holka.
Malá lidská holka.
Co na ni mohlo být? Občas vídával nějaké lidi a jejich psy. Zbrklé, nevychované, roztěkané, uštěkané, hrubé a nervózní. Naprosto ignorující jakékoli náznaky varování před dalším neomaleným přibližováním. Neměl je rád. Jejich vnitřní vlci je nikdy neměli rádi. Jako by se na ně dívali svrchu a zároveň jim cosi neurčitého někde hluboce uvnitř záviděli. Tohle bylo jiné...

Domů se dostal až pozdě večer. Jeho sestra už určitě spala. Kupodivu i on sám usnul docela rychle.

Nočním vzduchem se neslo osamělé volání vlka. Jeho vlka. Stál sám na jednom ze skalních výklenků. Kolem něj postávali vlci z jeho smečky.
Proč se tedy cítil tak sám?
Proč tak naléhavě volal a koho?
Z údolí se ozvala tichá, vzdálená odpoveď. Tak tichá, váhavá a opatrná. Jen jednou, jedinkráte. Slabé zakňučení, unášené větrem. Ve vzduchu zachytil slabou vůni s nádechem malin, citronely a zázvoru. Sevřelo jej to na hrudi.
Pak se rozštěkali psi...