Druhá smečka

* 28 *

"Elleno?"

Ten hlas! Já ho od někud znám. Je to...?

"Thomasi?" 

Otočila jsem se. Byl to Thomas. Kde se tady bere? Pak mi došla jedna drobnost. Tohle byl večírek určité komunity...těch, co při měsíčku běhali po lesích, v kožichu. No to snad není možné! On je taky jeden z nich?! No, alespoň by se tím vysvětlovalo to jeho úžasné nadaní pro práci se psy. Upřímně, byla jsem ráda. Konečně nějaká známá tvář. Už mě to všechno  začínalo poněkud unavovat.

"Tebe bych zrovna tady nečekal...ale jak se tak dívám, očividně se něco trochu změnilo."

Kdyby's jen věděl. Bedlivě si mě prohlížel, jako bychom se snad viděli prvně. Po chvíli se mu na tváři usadil rošťácký náznak úsměvu. Alespoň že někdo se tady baví.

"Rád tě opět vidím." Tohle byla pravda. 

Vtáhnul mě do své medvědí náruče. Ano, můj velký vzor a geniální trenér se právě teď choval jako malý kluk. Přišlo mi to vtipné. Tedy do chvíle, než jsem zaregistrovala i něco jiného. Přísahala bych, že to bylo zavrčení. Tiché, ale naprosto vážné. No do...

Ustoupila jsem o krok vzad, Thomas mě pustil, ale nepřestal se usmívat. Než jsem se nadála, kolem pasu se mi ovinula Richardova paže. Co to zatraceně zase dělá?!

"Promiň Ellen, že tě předběhnu, ale tohle se musí vyřešit hned." Thomas mi věnoval shovívavý pohled. 

Netušila jsem o čem to mluví. Přesunul svou pozornost na Richarda. Ten se tvářil...tak vážně, mrazivě. Proč?

Thomas jako by to neviděl, zůstával naprosto nad věcí.

"Thomas Swift, Alfa své drahé smečky a když už jsme u toho, tak i trenér Dastyho a Elleny."

Natáhl ruku k Richardovi, ten  ji po chvíli přece  jen přijal. Dost chladně. 

"Richard Farlow, Alfa své smečka a aby bylo jasno, druh Elleny."

Tak už s tou blbostí zase začíná. Že ho to ještě baví. 

"Farlow...tak to musíš být synem Roberta a Kaitlyn, těší mě poznat jejich syna. No, je čas jít, dámy nerady čekají." Mrknul na mě. "Ještě se uvidíme." A odkráčel.

"Nepřeháníš to? Nejsem žádný ořech, aby mě někdo držel jak v kleštích" 

"Já...promiň." Konečně tu paži trochu uvolnil. Jak úžasné je volně dýchat!

"A vůbec, co to mělo být?" Jako by si snad museli vzájemně pořád něco dokazovat.

"Nevím, co tím myslíš." Propletl svou paží s mojí a táhnul nás  jinam.

"Jasně, nevěřím ti." Na co si to pořád hrál?

Ticho nevydrželo dlouho.

"Jak dlouho se s ním znáš?" A to má být jako co? Zpověď? No jak chceš!

"Pár let. Je to nejlepší trenér co znám, díky němu jsme to s Dastym dotáhli tak daleko. A aby bylo jasno, má báječnou milující ženu a dvě dcery. Spokojený?!" Už mě to vážně nebavilo.

"To jsem nevěděl. Já, vím že mě to neomlouvá, ale nelíbí se mi jak se na tebe díval..."

A tohle mělo znamenat co? On snad...žárlil? Proboha proč?  Musela jsem vypadat jako komická postavička, jen jsem se na něj nevěřícně dívala. Ne, muselo to mít jiný důvod. Třeba jim jde hlavně o to, kdo má větší smečku.