Druhá smečka

* 13 *

Do úplňku už nebylo daleko. Ještě stále jsem seděl za stolem ve své pracovně, když před domem zastavilo auto. Po chvilce ticha se ozvaly dvoje kroky, otvírané dveře... Než jsem se stačil vzpamatovat, stál jsem už nedočkavě před dveřmi a svíral kliku.

  "Nazdar velký bratře, nedělej si vrásky, už jsme tu obě..."  

  "Katrhrine...?" a ona? Zahlédl jsem už jen zavřené dveře do pokoje mé sestry. Ale ta vůně co se jemně vznášela ve vzduchu. Nebylo pochyb. Můj vlk byl téměř...spokojený. Chtěl jsem si pro ni dojít sám, ale teď byla tady. 

V mém domě. 

Jen jednu jedinou, tenkou, stěnu ode mě.

Tak blízko...a přesto stále příliš daleko.

Než jsem se stačil sebrat, má drahá sestřička vyšla z pokoje. Namířila si to ke mě. Vědoucně se usmála.

"Byla bych ti vděčná, kdyby jsi se snažil tolik nezírat a nejlépe si na sobě něco málo nechal." Opět zmizela v pokoji.

Jak nezírat? Na co bych neměl zírat?

Pak jsem pochopil.

Ve chvíli, kdy jsem zahlédl ji. 

Mou osudovou lásku.

Svou spřízněnou duši.

Svou čarovnou krásku, jen v kousku téměř průsvitné bledě modré látky. Ten pekelně dráždivý saténový župánek ji končil jen kousek nad koleny. Jako by jen pokoušel co všechno ještě snesu. Do toho ještě ta její podmanivá vůně linoucí se z její hebké pokožky a rozkošně rozcuchaných vlasů. Jak se mám u všech ďasů při tomhle na něco soustředit?!

Na ledovou sprchu nebyl čas. Ještě že venku už mrzlo. To by snad mohlo trochu pomoct. Než jsem stačil cokoli říct, už byly s Kathrine obě venku. Ano, ten úplněk. Jasně. Vyšel jsem za nimi. Někteří už tu byli s námi, většina přijde až na mnou vybrané místo. Tedy pokud se alespoň trochu seberu, jinak se nám může stát, že dnes smečka táboří tady.

Čas se krátil. Cítil jsem to. Stáli jsme mezi stromy. Naši vlci nedočkavě vyčkávali na příchod měsíce v jeho plné síle. Většina z nás se v očekávání dívala na nebe. Já nemohl spustit pohled z ní. Zdála se mi...nejistá? Možná vyděšená? 

Proč? 

Pak jsem si vzpomněl. Na její bolestný výkřik. Tehdy u nás. To vědomí mě krutě zasáhlo. Můj vlk nad tou vzpomínkou bolestně zaskučel. Cítil jsem tu jeho obrovskou touhu, neutichající potřebu chránit si svou družku. Oba jsme to cítili. Byla to nutnost. Otázka okamžiku. Mé paže se nekompromisně uzamkly kolem jejího pasu. Přitáhl jsem si ji do náruče. Její vlasy se ve vánku jemně otíraly o mou tvář. Můj čich vydráždila nečekaně koncentrovaná vůně. Zhluboka jsem se nadechl. Neubránil jsem se tomu pohlcujícímu pocitu štěstí, který se mnou šířil jako lavina. Můj vlk šílel radostí. Tolik jsem si přál, aby tenhle okamžik trval navždy. Ta naprosto dokonalá chvíle, kdy jsem ji měl u sebe tak blízko. Její křehké tělo, oděné jen v tom kousíčku natolik dráždivé látky, natisknuté na to mé. Stával jsem se na ní stále více závislým. Ona byla má droga. Já, musel jsem ji mít. U sebe. Co nejblíže, jenže...stále jsem chtěl... víc. Políbil jsem ji do vlasů. Přišlo mi to tak přirozené, správné. Zhluboka jsem se nadechl.

Bylo to tady.

Měsíc nás naplno ozářil.

Přeměna začala. Osobnost vlka převzala vládu, tělo jí následovalo.